|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Grogam: Do poslední kapky (6.)
Autor: wc101 (Občasný) - publikováno 23.2.2012 (00:37:19)
|
|  |
S růžovým nádechem vycházejícího slunce jsme opouštěli oázu. S plíživým strachem, který nad námi kroužil, jsme za sebou zanechávali poslední naděje na návrat. Již žádný z mužů nebyl žoldnéřem, ale zajatcem pološíleného Talada. Naposledy jsem se ohlédl za několika palmami v domnění, že je to poslední zeleň, kterou na dlouhý čas vidím.
Muže přemáhal strach z děsů vyprahlé krajiny. Báli se netvorů a tajemství ukrytých v šeru Černých hor.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nestrachoval o svůj život. Můžete popřít cokoliv na světě, ale strach ze smrti budete vždy nosit ve svém nitru. I ten nejstatečnější bojovník. Vzpomněl jsem si na svého otce, který mi říkával na lovu vlků, že lidé se nebojí skutečného nebezpečí, ale nejvíce svých představ. Tím bylo pro mě vše jednoduší. Raději jsem nechal strach plynout kolem mě.
Kníže Talad po dnešní noci vůbec nepromluvil, nikoho nepeskoval, pouze s prázdným výrazem ve tváři si něco neustále mumlal. Vystřídal svůj jinak honosný oděv za praobyčejný šat spíše připomínající žebráka než urozeného muže. Pod ním se skrývala kroužková zbroj a za opaskem se mu blýskal kouzelný krystal. Jeho kozí bradka povyrostla a vousy měl slepené a zaprášené. Byl celý zanedbaný a smrděl stejně jako my všichni.
Byla třetí hodina dne, když jsem na obzoru spatřil nějaký nepatrný pohyb, sotva postřehnutelný pro necvičené oko. Někdo nás sledoval, rozeznával jsem tři postavy, ale mohlo jich být i více. Znali terén téměř dokonale a schovávali se za velkými balvany. Jenže mému oku neunikli.
Otočil jsem koně a vyrazil za Taladem v mírném poklusu, aby to nebylo příliš nápadné. Jenže kníže byl duchem nepřítomen a tak jsem se obrátil na jeho pobočníka Ariuse.
„Nayůnci,“ řekl jsem klidně.
„Zřel jsem,“ odpověděl mi sarak hledící do širé planiny. Vůbec ho to nevyvedlo z míry a nevěnoval mi ani pohled.
„Hledají svého krále,“ pokračoval jsem.
„Jejich krále nemáme.“
„Možná počítají i to, co z něj zbylo,“ odvětil jsem a koutkem oka zpozoroval, jak se Arius zašklebil. Nebo snad pousmál?
Také se mi zaškubaly koutky úst, ale raději jsem se ušklíbl.
„Co uděláme?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ řekl bojovník s dávkou pohrdání. Prohlédl jsem si jeho vytesanou tvář ostrých rysů, ale neviděl v ní žádnou grimasu. Mluvil jsem stále ještě s člověkem?
Tím byl náš strohý rozhovor ukončen. Vrátil jsem se na své postavení.
Musel jsem přemýšlet o Ariusovi. Stále si zachovával malé střípky lidského ducha, avšak byla jen otázka času, kdy ho magie ovládne celého, uvažoval jsem. Arius byl kdysi vojákem stejně jako já a nejspíše před svou smrtí svolil a nechal si do žil nalít magii, aby si zachránil svůj život. Avšak za vše se platí a on ztrácel každým dnem svoji duši. Občas jsem se až děsil, jak jsme si byli podobní: málomluvní, se smyslem pro povinnosti, konající činy a vždy připraveni. Byl jako zlý obraz v zrcadle, který musím rozbít. Jenže mě na rozdíl od něj nahlodávalo svědomí. Co musím učinit, aby mi svědomí odpustilo?
Jeli jsme mnoho dalších hodin pustinou a po Nayůncích se slehla zem. Krajina vypadala jako kdyby zde vyhořely plameny pekla. Kam až oko dohlédlo, byly rozházeny malé i větší balvany ostré a špičaté jako střepy a pod nimi se skrývala havěť všeho druhu. Sem tam vyrůstaly černé skály jako prsty obrů, a pro život zde nebylo místo. Ohlížel jsem se, zda neuvidím nějakou zeleň, ale kromě několika žlutohnědých kaktusů připomínající lidské postavy zde nic nerostlo. Nepršelo zde již celé věky a krajina byla mrtvá, prázdná a nořila se do hlubokého ticha. Slunce nás bodalo do zad žhavými paprsky a koně si odfrkovali horkem. Jestli bylo nějaké podsvětí, nějaká země bohyně Emru, muselo to být zde.
Žoldnéři za mými zády prosili všechny božstva, aby je vysvobodili z tohoto utrpení, ale kromě teplého fénu se jim nedostávalo žádné odpovědi. Této krajině bylo jedno, zda nás ve dne smaží žár a v noci svírá chlad, zda máme vodu, a nebo umíráme žízní, ona tu byla od počátku věků a my jsme byli jenom smrtelníci.
Na naší cestě jsme narazili na obří kostru neznámého tvora. Prohlížel jsem si mohutnou lebku plnou zubů a klenutá žebra vybělená každodenním svitem. Byl to starodávný ještěr a jeho prázdné důlky si nás přeměřovaly. Ptaly se, co pohledáváme v jeho zapomenuté ještěří říši.
Mezi osmou a devátou hodinou naše výprava dojela až k hranici kamenité planiny, kde jsme objevili podivné stavení. Do výše dvou mužů se zde tyčila mohyla postavená z kamení a z lebek. Žoldnéři rozpoznali znetvořené hlavy Nayůnců z Hary usazené na samotném vrcholu. Něco je tam narazilo na nayůnské meče a otočilo našim směrem. Bylo to jasné varování.
Mnohým žoldnéřům se rozklepaly kolena a někteří si rovnou ze sedla odlehčili od žaludku. I mě přejel studený pot.
Sesedl jsem z koně a šel se podívat blíže na tu primitivní stavbu. Ohraničovala snad území někoho, ptal jsem se sám sebe.
Arius nyní přijel až ke mně a v jeho kamenitém pohledu nebylo znát žádnou obavu. Ani zájem.
„Tohle není výtvor člověka,“ řekl mi sarak.
„Čí je to výtvor?“
„Strážců tajemství,“ odpověděl Arius, aniž by hrál nějakou hru jako Talad. Možná nebyl až tak slepě věrný.
Odmlčel jsem se a obešel mohylu. Na hrubě opracovaných kamenech byly vyobrazeny podivné malby, spíše kresby dítěte, než tvorů, kterých bych se měl obávat. Kolem dokola se řetězil příběh zelených postav s ještěří hlavou, příběh o krvavých bitvách s lidmi, o rituálech, kde zelené postavy oddělovaly poraženým hlavy a údy. Taktéž zde byl obraz oázy se stromy, domy a jezírkem tak připomínající oázu Hara. Nebyli snad obyvatelé oázy zmasakrováni těmito netvory, otázal jsem se jen sama sebe.
„Co jsou zač tihle strážci tajemství?“ optal jsem se čekajícího saraka v sedle.
„Nayůnci jim říkají démoni,“ vypadlo z Ariuse a všechny muže přejel ledový mráz, ačkoliv horko bylo k zalknutí, „chrání konec světa a tajemství Titánů. Ale zatím nezaútočí, bojí se mého pána.“
„Bojí?“ otázal jsem se nenápadně, abych neprozradil moji zvědavost, ale ten chlap mě asi prokouknul.
Sarak mi již neodpověděl. Možná proto, že toho řekl přespříliš. Odjel zpět na své místo se slovy, abych hlásil cokoliv podezřelého a staral se o žoldnéře, za což jsem byl i placen.
Nasedl jsem na koně, osvěžil se několika doušky nayůnské vody, vytřepal drobný písek z klobouku a dal pokyn vyrazit.
Žoldáci projížděli kolem mohyly a nikdo neceknul ani hlásku. Báli se představ. Jak by řekl můj otec.
Všechny tyhle muže jsem najal osobně za peníze Talada po nejhorších krčmách a nevěstincích v hlavním městě Ramantie v Sargorasu. V civilizovaném světě byli tito muži nejobávanější kastou zločinců, násilníků a nájemných vrahů, kteří kolem sebe vířili strach a zlo. Jenže zde se klepali strachy.
„Jak mám bojovat s démony? Když je moje sekera nezabije?“ otázal se žoldnéř přímo za mnou. Jeho jméno bylo Etrow, měl dvakrát přeražený nos a svojí sekeru nosil všude sebou.
„Použij ruce,“ odsekl jsem ho a zašklebil se svému vtipu. Ostatní žoldnéři se pousmáli a atmosféra se odlehčila. Etrow se na chvíli zamyslel, ale nakonec se také od srdce zasmál.
Kamenná pláň se měnila v písečné moře a já rozpoznával čerstvé koleje pronásledované výpravy. Nemohli být před námi více než půl dne, možná i méně. Pět naložených vozů, zhruba čtyřicet koní a přibližně pětadvacet jezdců. Začal jsem přemýšlet o nepříteli a hodnotil jejich a naše silné stránky. Pokud náčelník Berash nelhal a my jsme pronásledovali skutečně výpravu kouzelnického cechu, stáli proti nám skvěle vycvičení vojáci cechovní armády a arcimág ovládající mocná kouzla. Jenže tito vojáci byli cvičení bojovat ve sevřených formacích v tisícových bitvách. Tady půjde o boj muže proti muži. A co se týče Etebaruse, již za časů krále Arase byl starým mužem, vzpomínal jsem. Jak moc byl stále ještě mocným, nechtěl jsem hádat.
Pevně jsem stiskl opratě a zaskřípal zuby. I zde probíhala válka a já si říkal, že jsem vlastně nikdy nepřestal bojovat. Od dne, kdy jsem jako bláhový chlapec utekl z rodné farmy, opustil svého otce a matku, a přihlásil se do armády jako ten nejposlednější z nejposlednějších, jsem neopouštěl válku. Nejdříve jako řadový pěšák, poté jako důstojník a nakonec jako velitel královské stráže. Po vypuknutí vzpoury se můj boj přelil o pouhou touhu žít. Po velké bitvě u hory Itial jsem jako zpráskaný pes uprchl do pouštních oblastí a skrýval se. Sám u večerního ohně v pustině jsem si přísahal, že odčiním svoji zbabělost a budu pronásledovat všechny zrádce krále dokud nezemřu. Bylo v tomto úkolu obsaženo i smíření samo se sebou?
Sotva jsme ztratili mohylu ještěrů z dohledů, zvedl se vítr. Malé víry kolem nás tančily a koně se plašily z nepříjemného pocitu, který cítí jen zvířata. Něco přicházelo.
Černé hory se ztratily v oblaku žluto hnědého oblaku, který se valil přímo proti nám. Byla to ta nejmocnější písečná bouře, kterou jsem kdy viděl. Její hradba sahala vysoko do oblak a přicházela nás pojmout.
„Vozy do kruhu a ukryjte se za ně!“ křičel jsem na zbytek výpravy. Věděl jsem dobře, jak může být písečná bouře nebezpečná. Člověk se v ní snadno ztratí a nebo udusí prachem.
Sesedl jsem z koně a přikrčil se k ostatním za vozy s koženými vaky. Přišel náraz větru a den se ponořil do hnědé noci. Nebylo slyšet vlastního slova a jednou rukou jsem si držel klobouk, aby mi neodletěl. Kožený kabát mě dobře chránil proti bušícím zrnkům písku a ústa mi chránil bavlněný šátek. Za vozy to nebylo až tak zlé, ale bouře mohla trvat i několik hodin.
Otočil jsem se za žoldnéřem za mnou, abych se ho zeptal, zda nepotřebuje šátek, ale místo něj tam leželo torso těla bez hlavy. Z krku mu stříkala krev a nohy mu v křeči pochodovaly na místě, jako kdyby chtěl uprchnout smrti.
Na voze stála postava a obrovská ruka se zelenou kůží mě chytla za krk. Její stisk mi drtil ohryzek a už jsem si myslel, že mi taky odtrhne hlavu. Sebral jsem všechny síly a oběma rukama jsem toho tvora vzal za koženou vestu a mrštil jím do písku před sebe.
Popadl mě neuvěřitelný strach a srdce mi skoro vyskočilo z hrdla. Před mnou se na zemi válel velký zelený tvor, větší než rostlý muž, a ihned se mi vybavily kresby na kamenech. Byl to démon ještěří podoby, chodil po dvou jako člověk, ale člověkem nebyl. Měl oči a kůži jako had, ale hadem nebyl. Užuž se sápal po mně.
Nebyl čas se bát démonů. Vzal jsem si od bezhlavého žoldnéře dýku, protože můj meč byl v sedle koně, a vrazil ho démonskému ještěrovi do oka. Ten zasyčel a vyplázl na mě hadí jazyk. Vytrhl jsem z něj čepel a bodl ji do těla. A ještě jednou. A znovu. Nevěřil jsem, že je mrtvý a tak jsem ho bodal, dokud jsem neměl tvář potřísněnou jeho krví.
Ostatní démoni přicházeli z bouře a zastihli nás nepřipravené. K boji používali kamenné a nebo kostěné sekeromlaty, velké palice určené na rozbíjení hlav. Zdálo se, že jsou všude a vyrůstají z písku.
Dobelhal jsem se ke svému sedlu a vytáhl meč. V tu chvíli se za mnou objevil další ještěr o hlavu větší. I já se svou robustní postavou jsem vypadal jako dítě stojící vedle dospělého. Jeho sekeromlat mi měl rozbít hlavu, ale jeho ránu jsem v poslední chvíli mečem odklonil a poté jsem ho výpadem sekl do krku, ale hlavu se mi nepodařilo oddělit od těla. Ještěr se sklátil na zem a svíjel se v bolestech. Rozpřáhl jsem se a tentokrát nezaváhal.
Žoldnéři bojovali statečně a svými životy chránili vaky s vodou. Ještěrů neubývalo a krev zalila písek. Brutální síla těch tvorů utrhávala hlavy mým mužům a v burácení bouře se těžko bojovalo. Sarakové chránili Talada a párali ještěří těla jako stroje na zabíjení. Byla to krutá a nemilosrdná jatka.
Můj meč hladověl po krvi a já ukájel jeho hlad bolestí netvorů z bouře. Usekával jsem jim končetiny, půlil jejich těla a jejich hrubá síla jim byla k ničemu proti mé nabroušené čepeli.
Avšak jednomu z ještěrů se povedlo zasáhnout mě palicí do levé ruky a staré zranění se znovu hlásilo o slovo. Neměl jsem levačku zlomenou, ale bolest mi vystřelovala do mozku. Též jsem ho zabil.
Najednou však prosvitl mrakem paprsek světla a vítr se utišil. Bylo stále jasněji a bouře ztrácela na síle. Démoni zmizeli s bouří a já zřel, že je po bitvě. Kolem ležela bezhlavá těla žoldnéřů, ale jen několik ještěřích démonů. Většinu z nich odtáhli jejich druhové sebou do bouře.
„Ještě se tvého pána bojí?“ zeptal jsem se zadýchaného Ariuse.
Sarak protáhnul obličej a odplivl si.
Bylo zajímavé sledovat Talada, který se zatím probral ze svého rozjímání a s vyděšeným výrazem pozoroval mrtvé ještěry.
„Oni se vrátí a pomstí se za své mrtvé,“ pronesl Talad s naléhavostí v hlase.
Nechal jsem odkapávat krev z meče a pozoroval hltavě pijící písek.
„Co má krev, je živé. Co je živé, můžeme zabít,“ řekl jsem.
|
|
|
