VYZNÁNÍ

„ Otrhávám Ti z očí řasy

miluju když jsi tak bezbraně tónovaná

na kůži sněhové stopy tají jak ...

uvadlé peprminty skutečnosti

Probudil jsem se mezi černobílé palmy

stál tam muž – s potřísněnou váhavostí naučených odpovědí

smekl buřinku a hodil po mě rudého králíka

        D Ě K U J I

vstal jsem                                                    s tváří otupělou řevem pohozených kapesníků

                                                                    odkrajoval z asfatových dóz nekonečné cesty

                                                                                          i tu strohost jablokových jader v tuláckých ozvěnách

když stojí realista v davu kabátů

co imitují lidské kletby

je těžké říci do očí lež

byla – Li duše někdy volná

přešlapovala na dlouhonohých ságách pasivity

zvětralé oční sloupy tupě zíraly

          NA

tiché, osekané horizonty s kulatými stoly

                                          prostřené digitálním úprkem vteřin z času

TO VŠECHNO JE UVNITŘ

na pamlskových nástěnkách lichoběžníkových stěn

v soustavě odtrhaných kalendářních výtoků amnézie

mezi tím              vším                   my dva

lepkavé ostruhy vzletných blán

z vína vodu proléváme do kropenatých oceánů

                 A

z břitkých skořápek

v prasklínách

                 západ slunce dopadá

                 do tvé dlaně ...

osudné jamky rýžového pole

řekni,

že i když Tě zavřu do místnosti tvořené gesty

neodejdeš …

samota je v singlových příborech

ranního dřezu

to dávno vím, ale stejně

z prachu nakonec se obrátím                       leknu                                a v té tiché domýšlivosti  padajících hvězd                    Tě najdu“