| Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||
|
inu přívětivá tvář
já nejsem tmář
fang das licht
zvonky štěstí
a tisíc dalších možností, jako:
Josef Čapek – dílo básníka a malíře a skvostného myslitele z 20. století Před velikou cestou Těžké chvíle, těžké dny, není volby, rozhodnutí, temní dnové poslední, jste dny života, či smrti? V život zpět či v smrti chřtán – co bude na konci cesty? Tisíce jdou, nejsi sám… Budeš, nebudeš mít štěstí? Vzešel velké cesty den – dávno připraven jsi k tomu: života či smrti žeň – – vždyť jdeš domů – jdeš přec domů! (krátce před odjezdem transportu 25.2.1945 napsal svou poslední báseň, pojmenoval ji Před velikou cestou – 13.4. nebo 14.4.1945 musel zahynout tento vzácný člověk) „Když jsem přišel na tatínka, že budu malířem, strašně se polekal, protože měl za to, že stát se umělcem není daleko od cikána. Starý pán měl víc pravdy, než se zdálo. Umělci nejsou sice cikány, a bohéma byla jenom příjemným rozmarem starší generace; ale čím víc vidím umění, tím naléhavěji se mi vtírá, že umělci mají s cikány a kejklíři společné něco velmi podstatného: provozují čáry.“ Josef Čapek JOSEF ČAPEK: „Nejprve třeba mít obrazu plné srdce, aby ho pak mohly být plné oči.“ „…Chtěl bych, aby moje práce nebyla nuceně v znehodnocení, aby také mně byla natolik užitečná jako řemeslo řemeslníkovi, aby nebyla pro lidi pouhým znepokojivým trusem…“ Zasvitnou vzácné jiskřičky radosti; v prvním válečném létě 1914 se ozval první zájemce o Josefovy obrazy, mladý učitel. Napsal dopis: „pokud by mi omezené finanční prostředky stačily…“ „Myslím, že se těch obrazů lekne, až je uvidí, a že z toho nebude nic,“ svěřoval se Josef Jarmile. A ještě: „Dám mu něco staršího, aby se toho pak doma nebál.“ K životním zásadám bratří Čapků patří dělat a vydržet. A tak Josef maluje dál, třebaže vystavovat nemůže, a pokud něco prodal (– jestli k tomu vůbec došlo), tak leda levný obrázek chudému učiteli. Maluje Děvče s kopretinami, Děvče v klobouku, Děvče v modrých šatech; maluje Jarmilu. Dívku, která se češe, dívku před zrcadlem, dívku, která se myje; svoje představy o Jarmile. Také hocha s lucernou, výjevy z ulice, další námořníky. V tom stálém ohrožení válkou, v nejistotě života ze dne na den, v izolaci od ostatního uměleckého dění opouští Josef Čapek kubismus a dostává se dál, sám k sobě, k vlastnímu osobitému výrazu. Tak modrý, jako ta obloha, tak modrý obraz chtěl bych udělat, jako jsou modré dětské hry, jak domova kouř modravý, tak jako radost nebo štěstí bývají, modré jak květy pomněnek, modré jak drozdův popěvek, když kosatce a zvonky rozkvetou, též modré mnohé písně jsou, má milá měla stuhu takovou… (koncentrační lágr Sachsenhausen, 1944) Esa eses ztrácejí zájem o alpské scenérie, mají teď jiné starosti. Na podzim byla zrušena malířská dílna. Kupodivu Josefa Čapka po jejím zrušení nepřeložili na tajemný devatenáctý blok, onu „třináctou komnatu“ Sachsenhausenu, kde se s požehnáním nejvyšších míst pilně padělají libry a začíná se pracovat na dolarech. Dali ho do truhlárny, dělají se tam bedničky na munici a rakve. Mrtví z lágru se spalují (hromadně ovšem, nikoliv po jednom, jako v solidním krematoriu), rakve se tedy vyrábějí pro civil, na zakázku. Třetí říše potřebuje k životu stále víc rakví. Někdy to dřevo i voní. Připomíná les. (Za teplých dnů celé podzámecké údolí vonělo dřevem, pryskyřicí…) Ale je tady těžká práce, dřina. Josefovi jde na sedmapadesátý a má za sebou už pět roků v lágru. Pět roků uvězněn za živa nežil jsem, pět let už nepoznal jsem volný kraj, nedýchal modrý les, nespatřil žito kvést, neviděl děti, jak si v slunci hrají – ztratil jsem víc, než možno povědět: já ztratil víc, než života pět let! Dřina a deprimující prostředí rakvárny udělaly svoje. Měl štěstí, dostal se do nemocnice, ne na revír, jak se říká marodce, odkud jen málokdo vyjde živ. Díky Čechům, kteří v nemocnici pracují, se nemusí do rakvárny vrátit: zůstane v nemocniční laboratoři jako písař.
„Kdybyste věděla, co je to být pouhou číslicí, dobytkem, materiálem k zpracování v pomalu se zakusujícím a rozemílajícím stroji…,“ napsal Jarmile z terezínských kasáren roku 1916. Začátkem prosince 1944 dovršil dva tisíce dnů v rozemílajícím stroji lágru. Jenomže on je tvrdý materiál: krkonošská žula. Diktátorské boty, už notně odrané, sem tam díry v podrážce i svršku, couvají do vnitrozemí od východu i ze západu. Spojenecká vojska se v červnu vylodila v Normandii. Stále častěji, většinou za poledne, zaslechneš v hloubce oblohy temný hukot: za jasných dnů se stříbřitě zalesknou drobounké křížky bombardérů. Esesáci jsou nervózní, vězňové zvedají hlavy. Den za dnem roste naděje: když jsme přežili tak dlouho, teď už vydržíme i pod vodou. Jenomže co když nás nakonec pobijí? Vrah nenechává svědky naživu – a viděli jsme tu snad málo vražd? Co všechno viděly ty staré moje oči! Ty poznaly už tolik krutého a hrozného, že měl by se v nich tmíti smutek ze všeho. Co všechno viděly ty staré moje oči! Ty viděly tolik krásného a dobrého, že měla by v nich zářit radost ze všeho. Až jednou ty oči semkne věčný sen, kus světa, v němž se dobré se zlým dělí, v nich bude uzamčen. Není toto vzácné vyznání na jin a jang? Nejsem pozorovatel, jsem účastník. (Josef Čapek, Psáno do mraků) Být svědkem mi vždycky připadalo hrozné. Čím bych byl, kdybych se neúčastnil? Musím se účastnit, abych byl. (Antoine de Saint-Exupéry, vrstevník Josefa Čapka) Bergen-Belsen, vyhlazovací tábor. Sama smrt jde tomuto poslání na ruku; v barácích, které jsou teď po příchodu evakuovaných vězňů přeplněny k prasknutí, vypukla tyfová epidemie. Každé ráno přichází skupina vězňů, stahují mrtvé z pryčen. Házejí je na dvůr. Jiní vězňové, zapřažení do vozu (patnáct heftlinků u jedné oje), přijedou mrtvoly naložit. Moment, ještě páčidlo a každému otevřít ústa. Korunky i zlaté plomby se vyrvou, naházejí do plátěného sáčku. Po ranním svozu mrtvol je mord-parta povinna odevzdat sáček na velitelství. Do tyfových baráků esesmani nechodí, mají strach z nákazy. Zřídkakdy tam někdo přiveze jídlo: škoda jídla pro umírající, když je ho nedostatek pro živé. Pro ty, kteří se dosud nenakazili. Svědci – pár lidí to inferno přece jen přežilo – vypovídají, že 4.dubna (ano 4.4.1945) byl Josef Čapek stále ještě živ. A dokonce snad ještě 13.dubna, dva dny před osvobozením tábora. Měl tyfus, ale žil. Mnoho času mohl Josef Čapek pobývat v Marseille v působivém zákoutí Provence, mnoho času rovněž pobýval v Úpici. Já také rád (rád to neznámo) kráčel oprýskanými ulicemi v Marseille a také jsem se zastavil na několik dní ve svěžím voňavém květnu v Úpici, v té malebné vesničce pod krkonošskými vrcholky. Zašli jsme i na noční vizitu jejich Hvězdárny v Úpici, kde jsme zaúpěli při ztrátě prstýnku do trávy, pán s výkladem hvězd nám posvítil super-přesné světlo baterky a prstýnek se našel. Při zpáteční noční jízdě kolize, auto náhle cestou lesem odmítalo poslušnost. A k přiblížení přívětivé tváře ze Středomoří je na blízku pocit mnohonárodnostního města v rušném přístavu… (jedna vzletná píseň z Marseille roku 1995, od Akhenatona.) JE NE SUIS PAS A PLAINDRE (Na nic si nestěžuji) Byl deštivý den, kdy nikdo neměl na spěch, venku ani noha, ani blbá hlava v okně a já jsem byl velmi zaneprázdněn myšlenkami na „náš koncert“ na místo, na zvuk, na podmínky, na atmosféru která panovala... ale chviličku před začátkem ke mně přistoupila nějaká žena a řekla mi: „tohle dítě umírá a jeho velký sen je setkání s Vámi“ Jel v sanitce aby si poslechnul náš repertoár... když k nám Steve přijel, jeho obličej byl tak bledý, byl zrcadlo nemoci, prostoupený bolestí... Koncert skončil, on byl tak spokojený, že jeho oči zářily všemi barvami jara. Pak jsem mu slíbil, že to příští rok zopakujeme abych zabránil beznaději, aby ho neporazila... Musel jsem odjet asi na tři týdny a když jsem se vrátil, Pascal byl úplně jiný... Řekl mi, víš, nejkrásnější srdce dotlouklo, 23. srpna večer Steve zhasnul nemohl jsem ti nic říct, promiň, ale po 21 dnech se pro tebe zrodila tahle slova Já, který jsem si stěžoval na dovolenou, na tohle, na tamto, na peníze vydělávané ve Francii, na Chilla, že ztratil 200 míčů v Roissy a Steve ztratil život, když mu bylo Od toho dne nechávám svůj rozmar venku za dveřmi a slíbil jsem si, že přestanu myslet na svůj osud všechno co jsem kdy řekl, jsem nemusel nikdy říkat lituji toho, neboť můj život do té doby nebyl nejhorší Byly večery, kdy jsem byl tak hrozně nešťastný že jsem naslouchal svým vrtochům... Steve, jsem si jistý, že z místa kde jsi, mě můžeš vidět a tyhle slova jsou navždy na tvou památku... Nelituji ničeho, nelituji ničeho Přišel k nám s nataženou rukou, ke mně Myslel jsem, že chce nějakou almužnu Na tuhle noc v Marrakechi jen tak nezapomenu on chtěl jenom jednoho šneka Vidíš posun našich snů, které jsme tam konečně dostali? Štěstí pro něj, pro mě to neznamená nic to jsou samozřejmé věci byla půlnoc a on byl úplně sám, byly mu 4 roky Rozmotal jsem uzel v lidských útrobách ale on byl tak plný radosti, vlasy mu vlály obrazy klidu se zatím vrátily do mého srdce jako bych nechtěl nic zapomenout Jako tohle dítě, které pláče dostal výprask od táty, který je dost rozzuřený Řemenem v ruce, tahá ho za vlasy protože nechce dělat past s ostatními Znovu jsem viděl tu ubohost, smrt plave na plechových městech zrůdných počmáraných barabizen Slova, která jsem dal jedné květině a která hlídal tenhle capart, hodina pro jeho srdce Byl jsem uličník, dělával jsem hlouposti a nesnášel jsem všechny dny, co nezapadly do mého plánu vypečené hry, další chyba v mém pohádkovém zámku a v podrážkách mých Kickers (kopaček) a tkaničkách mých Tobaccos Měl jsem krizi, když všichni moji kamarádi odcházeli důvěra mé matky mi nemůže dát všechno dneska na to znovu myslím a trošku se to zlepšuje ve srovnání s takovými dětmi, jsme narozeni v bavlnce Nemohu nic změnit, nemohu pro to nic udělat dny, kdy jsem na to kašlal, budu muset prostě zamlčet Nelituji ničeho, nelituji ničeho
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Napsat autorovi (Občasný) |  |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.  Addictive Zone Orbital Defender Game |
|
||