|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„Ukaž, Adolfe,“ naklonil se učitel k žákovi a prohlížel si jeho výtvor. „Ty opravdu hezky kreslíš. Ta karikatura pana ředitele je dokonalá. Měl by ses zkusit přihlásit na výtvarnou školu. „Já bych moc rád,“ řekl kluk plaše. „Jenom nevím, co by tomu řekli doma.“ „Nesmíš se tak bát,“ pokáral ho učitel. „Pokud už máš jasno v tom, co chceš, tak bys za tím cílem měl jít.“ „Já vím,“ přikývl Adolf. „Myslím, že jednou budeš slavný,“ usmál se učitel. „No to taky doufám,“ zašklebil se Adolf. „A až mi začnou růst fousy, tak si nechám knír pod nosem.“ Skončila hodina a s ní i vyučování. Děti vyletěly ven jako vrabci. Učitel sesbíral výkresy a odešel ze třídy. Adolf vytáhl novou čtvrtku a zpaměti nakreslil učitele, jak vychází ze třídy. Pak nakreslil sebe, jak vychází ze třídy. Nakonec si ještě přimaloval knír, sbalil si věci a opustil třídu. Cestou domů potkal na náměstí několik židovských obchodníků. Dobře se s nimi znal, měli ho rádi. Nechápal však, proč ho už nechtějí oslovovat křestním jménem. A situace v Německu byla čím dál horší. To už se ani nakreslit nedalo. „Ten náš kluk furt jenom čmárá,“ pravil večer otec mamince povzneseně. Napil se cikorky a pravil: „Hele, kluku, zkus teda namalovat souseda, pana Macha! Fuj, to je hořký! Nebo paní Šebestovou odnaproti! Ti dva maj opravdu zajímavý ksichty.“ Maminka se pohoršeně zamračila, neřekla však nic a začala chystat večeři. „To jsou figury! To je vono!“ jásal otec za chvíli, přičemž ho potěšený Adolf kreslil, jak křepčí. Jak je vidět, navzdory pohnuté době bylo toho večera u Bornů opět veselo.
|
|
|