Spíš,
vůbec necítíš,
jak se tě dotýkám,
abych si nepřipadal
tak sám.
Jak to,
že s nahou ženou
vedle sebe
se cítím hůř, než kdysi
na STB,
samotku v ložnici,
to fízly nenapadlo,
čumím tu do stropu
a pěním jako sádlo,
zklamaný Robinson
a taky trochu debil,
usnula´s ve mžiku,
jak bych ani tu nebyl,
spíš přitom líbezně,
chrupkáš jak malé dítě,
maně mě napadá,
zasloužím-li si tě,
moc jsem ti ublížil
a dokázal tě ranit
ve chvilce nejslabší,
kdy se lze těžko bránit,
marno se omlouvat,
popelem sypat hlavu,
teď se sám přistíhám,
jak žárlím na únavu,
jež tě z mé náruče
narkózou vyprostila,
tělo mi nechala
a duši odmrštila
bez slova výstrahy
či varovného gesta
až kamsi daleko,
kam pro mě není cesta,
kde spánek vybírá
od citů kruté mýtné,
nedá jim promluvit,
dokud čas neprocitne,
takže jsou zbytečné
mé polibky,
má slova,
klidně a tvrdě spíš
jak kněžka Hypnoova,
snad onen spánku bůh
teď i mne nechal z trestu
zřítit se z našeho
krásného Everestu,
na němž se oddáváš
hebkému teplu lůžka,
dvě pídě ode mne
pod křídly svého bůžka,
vzdálená na dosah
a blízká nedostižně,
mé plíce ztrácí tah
a v žaludku se knižně
slézají čepec a bachoru půl,
je to tak v pořádku,
musím být totiž vůl,
takhle tu vyvádět,
jak chorý kus bez svého stáda.
Jako mám prstů pět
je jasný: máš mě ráda,
a další pěticí se přidá druhá ruka,
-holka spí bez strachu
jen vedle svého kluka-,
rychle a bez zábran
usínáš vedle muže,
o němž víš na beton,
že chceš, že smíš, že můžeš.
U chlapa, s kterým problém není
se s láskou těšit i
na ranní probuzení
a který hlídá tě
bdělou i při spaní.
Z tohoto pohledu
snad stačí pokání,
jímž zvedám vlastní kříž,
zatímco unavena spíš,
lehounce se tě dotýkám,
abych si nepřipadal
tolik sám...
|