Z okýnek taxíku bylo vidět, že venku jemně chumelí. Aneta přitiskla nos na sklo a zamračila se. Uvnitř auta bylo naštěstí příjemných dvaadvacet stupňů.

„Kam přesně do Vršovic to bude?“ zeptal se taxikář Rudolf.

„Na Vinohradech jeďte nahoru Francouzskou a já vám pak řeknu. Potom ještě hodíte tady kamarádku do Nuslí,“ odpověděla Aneta a otočila se na Lucii, která seděla vedle ní. Stejně jako Aneta před chvílí se i ona dívala z okýnka a vůbec nevypadala nadšeně. Taxík se vzdaloval od Ruzyňského letiště k centru Prahy.

„Ale byla to fajn dovolená, to musíš uznat!“ pronesla Aneta.

„To jo, to ti řeknu. Teplo, hlavně to teplo! Já tady z těch teplot asi umřu. Jeden stupeň pod nulou, chápeš to? Pod nulou!“

„Pětadvacet ve stínu bylo lepších, co?“

„To mi povídej,“ řekla smutně Lucie a zatřásla se. „Vážně nesnášim zimu.“

„Děvčata, to nejhorší vás ale ještě čeká. Teď je teprve prosinec, ale co takovej leden a únor? To klidně může bejt ještě o deset stupňů míň,“ zasmál se taxikář Rudolf. Aneta ani Lucie se nesmály.

„Tak holt zase někam odejdeme. Já bych se stejně chtěla odstěhovat někam do teplejch krajů na furt... nesnášim zimu,“ povzdechla si Lucie.

„Jenže kde na to vemeš peníze, Lucko? To víš, takhle jednou za rok dovolená, to nějak utáhnem, ale kdybys tam chtěla bejt dýl, bez práce se neobejdeš...“

Taxík se přiblížil ke koloně, která se pohybovala jen velmi pomalu. „Ajaj, zácpa, zas tu opravujou jeden pruh, takže jsou tu kolony každej den. Hrůza!“ rozčiloval se Rudolf. Děvčatům však byla nějaká dopravní zácpa úplně jedno. Je zajímala zima. Zima, u který mi zas bude připadat, že trvá nejmíň deset let, pomyslela si Lucie.

„Jenže víš co, na tebe bude čekat doma Petr. Třeba ti na uvítanou uvaří nějaký jídlo,“ řekla povzbudivě Lucie.

„Uvaří nějaký jídlo? Ty ses pomátla? Spíš bude chtít, abych uvařila hned nějaký já jemu. Ani si nevybalím kufr a už budu u plotny. Hrůza!“

„Ale stejně....“

„Prosimtě, Lucko! Nebuď tak negativní. A co Fanda? Vždyť ty budeš mít doma Fandu. To je lepší než nějakej muj Petr, kterej si možná ani nebude pamatovat, že se mám dneska vrátit...,“ povzdechla si Aneta.

„Fanda... Máš pravdu. On je takovej vděčnej. Určitě bude rád, že jsem se už vrátila. Dneska jsem psala ségře a prej už na mě Fanda čeká v bytě. Ale nemusíš se bát, určitě po mě taky bude hned chtít nějaký jídlo. Fanda nebo Petr, žádnej rozdíl nevidim. Vždyť jsem říkala – měly jsme tam zůstat, určitě jsme tu nikomu nescházely.“

„Lucko, uvidíš, že Fanda bude vděčnej. Vždyť ty si taková jeho živitelka! Poslouchá tě na slovo. Určitě tě hezky uvítá. A kdyby ne, dáš mu na zadek!“ rozesmála se Aneta.

„To si piš, že dám! Ten si jinak nesedne. Dělám pro něj první poslední, tak mě bude hezky poslouchat. Jinak uvidí...“

Taxikář Rudolf sebou trhl. Jedním uchem poslouchal rozhovor dvou mladých slečen, kterým mohlo být kolem pětadvaceti let a které chvílemi pozoroval v zrcátku. Obě byly poměrně hezké, štíhlé a upravené. Víc se mu ale přece jen líbila ta vpravo, Lucie, měla větší prsa a hezčí pleť. Rudolf, který před třemi dny oslavil čtyřicítku, byl už deset let ženatý s Janou, učitelkou matematiky a tělocviku. Měl jí rád, byla taková rázná. On sám o sobě ví, že je podpantoflák, jak mu každou chvíli připomínají kamarádi v hospodě. Před nimi sice předstírá, že to není pravda a na oko se zlobí, ale ve skutečnosti mu to vyhovuje. Rád si nechá poroučet. Především v posteli. Jenže v jeho manželství to bohužel funguje tak, že jeho žena mu sice poroučí a rozkazuje, ale většinou se to týká všech možných věcí, jen ne intimních záležitostí. Rudolf se dokonce jednou tajně přihlásil na seznamku a zadal si inzerát, že hledá dominu, ale za den ho radši smazal. Co kdyby na to někdo přišel? Prostě a jednoduše se bál. Jeho největším snem však bylo poslouchat svou dominu, jak napsal do inzerátu, který měl jepičí život. Není se tedy čemu divit, že ho upoutaly slova Lucie. „A kdyby ne, dáš mu na zadek!“ „To si piš. Bude mě hezky poslouchat, jinak se uvidí....“ „ přehrával si Rudolf v hlavě dialog, který právě slyšel. Začínal být vzrušený.

„Víš, mě strašně rozčiluje, když mě Fanda neposlouchá. Vím, že nějakejm lidem je to jedno, ale já vážně zuřim. Když něco řeknu, tak mě má poslechnout, jinak holt dostane trest. A nebo v noci, když otravuje, to taky nesnášim....“ pokračovala Lucie v hovoru s Anetou.

Rudolf bedlivě poslouchal každé slovo. Zdálo se mu, že vše, co Lucie vypráví, odpovídá jeho požadavkům. Každá věta byla lepší a lepší. Jako by Lucie byla domina jeho snů. Rázná a nekompromisní. Určitě by si pro mě vymyslela pořádné úkoly, přemýšlel Rudolf.

„Tady, prosím, zahněte doprava!“ zakřičela Aneta.

„Dobře...“

„A tady, jak jsou ty nejbližší světla, tak doleva.“

„Dobře...“

Na semaforu byla červená. Rudolf si v zrcátku stále prohlížel Lucii. Tak krásný obličej opravdu dlouho neviděl. Zelené oči, hnědé vlasy. A ta pusinka...

„Prosim vás, už je zelená! Vždyť na vás ten chlap za váma troubí!“

Rudolf si uvědomil, že skoro přestal vnímat okolní svět. „Omlouvám se,“ zamumlal.

„Támhle, jak je ta večerka, můžete zastavit. Bydlím ve vedlejšim domě,“ řekla Aneta.

Rudolf za několik vteřin zastavil a pomohl Anetě vyndat kufr.

„Zatím je to 530 korun,“ oznámil slečnám.

„Nech to bejt, já to zaplatim až u sebe,“ řekla Lucie Anetě. „Uvidíme se stejně v pátek, tak mě kdyžtak pozveš na víno.“

Za chvíli už byl Rudolf v autě sám s Lucií.

„Takže do Nuslí říkala ta vaše kamarádka, jo?“ zeptal se.

„Přesně tak. Ulice Mojmírova, znáte?“

„Znám. Bydlel v ní můj kamarád.“

Zbytek cesty už nepromluvili ani slovo. Rudolfovi to však bylo jedno - stačilo mu, že si Lucii může prohlížet. Ta přemýšlela nad Fandou a taxikáře si nevšímala.

„Tak celkově to je 650 korun,“ usmál se Rudolf na Lucii. „To víte, z letiště je to vždycky drahý.“

„Já vim. Tady máte 670, to je dobrý.“

„Děkuju. Pomůžu Vám s kufrem.“

„To nemusíte, stejně ho budu muset tahat až do bytu, nemáme v domě výtah.“

„Ale tak to já vám s tim kufrem pomůžu, přece to po těch schodech nebudete tahat sama!“ prohlásil nadšeně Rudolf a Lucie souhlasila. Za chvíli už stál před jejím bytem.

„Tak díky, jste moc hodnej!“ poděkovala mu Lucie a usmála se.

„Nic se nestalo, mějte se hezky!“ rozloučil se Rudolf a vrátil se ke svému autu. Ačkoliv plánoval, že bude řídit ještě další dvě hodiny, rozmyslel si to. Podíval se na hodinky. Bylo přesně půl páté a pět minut. To stihnu....

Nasedl do auta a zamířil do Ječné ulice. Zaparkoval, napsal Janě smsku „Promiň, zpozdím se,“ a vystoupil. Zamířil do Sex shoppu. Když za necelých 20 minut vyšel ven, měl v ruce velkou černou tašku. Taška ukrývala nejrůznější věci, po kterých do této chvíle pouze toužil. Nejdůležitější pro něj byla stříbrná kovová pouta. Pokaždé, když se díval na porno - které si na počítači raději dával do zaheslovaných složek - si představoval, že bude mít na sobě pouta jednou i on sám. Pod pouty byl umístěn malý bičík a dále se v tašce nacházely různé věci a pomůcky, které mu ochotně doporučila mladá prodavačka. Tašku umístil do auta, vytáhl si krabičku Startek a jednu cigaretu si zapálil. Přemýšlel. Představoval si. Byl šťastný. Zapálil se ještě další tři, než si nasedl zpátky do auta. Rozmyslel se, že ještě než půjde na věc, zajde se najíst.

Ve chvíli, kdy modrý taxík značky Citroen zastavil v Mojmírově ulici, bylo pár minut před osmou hodinou večer. Na zemi byla malá vrstva sněhu a na lampách zářilo vánoční osvětlení. Určitě bude nadšená. Já budu lepší než nějakej její Fanda. Na mě si může vyzkoušet všechno. Se mnou si může dělat cokoliv.... uvažoval Rudolf a dodával si odvahu. Nakonec přece jen vystoupil a šel k domu s číslem 7. Měl štěstí. Nemusel čekat moc dlouho a z hlavních dveří právě vycházel mladý muž kolem třiceti. Ve chvíli, kdy muž vycházel, přistoupil Rudolf ke dveřím a vešel do domu. V ruce držel černou tašku a rychle mířil do šestého patra. Zazvonil na zvonek, na kterém bylo napsáno Lucie Černá.

Půl minuty čekal, ale nic se nedělo.

Zazvonil podruhé. Čekal dalších dvacet vteřin...

A nejednou se dveře otevřely. Za nimi stála rozespalá Lucie a koukala nechápavým pohledem. Taxikář? přemýšlela pomalu, ale nedávalo jí to smysl. Rudolf využil okamžiku překvapení a vplul do jejího bytu.

„Ničeho se nebojte, má paní! Na všechno jsem se připravil! Nakoupil jsem všecky potřebný věci, o kterejch se vám ani nezdálo!“

Lucie začala křičet.

„Prosim, buďte potichu! Já sem pochopil, co očekáváte. A věřte mi, se mnou si můžete dělat cokoliv. Mám tu nový pouta, chcete je vidět? Mám vám je ukázat? Ale klidně můžem začít bičíkem...“

„Ihned mě nechte bejt! Zavolám policii!“ řvala Lucie.

„Policii? Chcete bejt moje policajtka? Klidně, paní, klidně! Jsem celý váš. Otrok, který padá k vašim nohám. Mně můžete dát na zadek! Já budu poslouchat! Vážně....“ nedal se zastavit Rudolf.

„Fando!“ zakřičela Lucie. Až v tuhle chvíli si uvědomil Rudolf tu hroznou věc - vůbec nepřemýšlel nad tím, co bude dělat, když Lucie nebude doma sama. Snažil se situaci na poslední chvíli zachránit: „Já budu lepší než on! Budu lepší otrok! Nebudu odporovat a nebudu se bránit ničemu!“

„Fando, trhej!“ vykřikla Lucie ve chvíli, kdy do haly vběhnul velký čtyřletý rotvajler Fanda.

„Trhej, proboha, trhej!“ opakovala Lucie. A Fanda trhal. „Ty úchyláku jeden.... Ihned jdu zavolat policii.“

Ve čtvrt na devět přijali ve Vinohradské nemocnici v doprovodu policistů muže, který měl po celém těle vážné kousance od psa. O tři hodiny později se za mužem dostavila manželka Jana, aby od policie zjistila, co se děje.