TŘI  CHLAPI  V  CHALUPĚ

Žiji ve společné domácnosti se třemi mužskými a můžu vám říct, že někdy je to pěkně náročné. Ne že by mi vadilo to věčné vaření, nakupování, praní a mytí nádobí, na to jsem si už zvykla, ale vadí mi, že to všechno považují za samozřejmé a když je požádám, aby mi trochu pomáhali, nemají nikdy čas.

Můj postpubertální synek prožívá těžké období, protože teprve hledá sám sebe, své místo ve světě, přemýšlí odkud přišel a kam směřuje. Když se snažím ho nasměrovat ven, aby vynesl smetí, nebo přinesl z obchodu karton balené vody tak se tváří, jako by mi dělal milost. Přitom spoustu toho smetí vyprodukuje právě on, a jinou vodu než balenou nepije. Když mu řeknu, ať si natočí pití z vodovodu, ohradí se, že jsem lakomá matka, která nedbá na potřeby svého dítěte. Pokud se odvážím trvat důrazněji na tom, že zásoby v ledničce se tenčí a někdo by mi skutečně měl pomoci s nákupem, označí mě povrchní materialistku, která myslí jen na konzum. Na mou poznámku, že velkou část obsahu lednice zcela materialisticky zkonzumuje  právě on sám, reaguje tím, že strava patří mezi základní lidská práva, a že jsem skutečně trapná, když o tom vůbec mluvím.  Nu což, dospívání je těžké krizové období, snažím se ho proto chápat a zatěžovat co nejméně.

Horší je to s manželem, ten právě prožívá krizi středního věku. Sám sebe sice nehledá, kdysi se už našel, ale v koloběhu životních útrap ztratil pocit, že všechen ten chvat a shon mají nějaký smysl. Trpí syndromem ujíždějícího vlaku a zavírajících se dveří a Faunova velmi pozdního odpoledne, a nějak prý cítí, že by měl konečně začít realizovat všechny své sny, které dosud v zájmu rodiny odkládal. Když ho požádám, aby konečně zrealizoval tu dlouho plánovanou přestavbu koupelny, zatváří se ukřivděně a obviní mě, že nechápu krizový stav jeho rozervané duše. Mé námitky, že jsem na tom podobně a že i já léta jen odkládám své sny, jako je třeba právě ta nová koupelna, zarputile odmítá s tím, že ženské mají všechno jinak a že tomu nemůžu rozumět. Hodně času tráví s kamarády po hospodách s trapnou výmluvou, že i muži mají své dny, anebo se zavírá v pokoji a  hrabe se ve sbírce autíček a pivních tácků s tím, že kdo si hraje nezlobí. Ale když začnu luxovat, to se zlobí až moc, protože tak nemá klid na přemýšlení. Když se ohradím, že i já bych ráda v klidu přemýšlela, ale nemám na to čas, když musím pořád vařit, prát a uklízet, zabručí jen něco o dokonalé prázdnotě konzumního života. Když pak jde do ledničky a zjistí, že je dokonale prázdná, protože náš syn všechno zkonzumoval, obviní mě, že jsem špatná hospodyně, protože v každé normální domácnosti se přece vždycky najde něco k jídlu.

Nejhorší je to s dědou, ten sice nehledá smysl života, ani sám sebe, ale zato pořád hledá brýle, klíče, peněženku, umělé zuby, bačkory, ponožky nebo hůl. Někdy už také těžko hledá slova k vyjádření svých potřeb, takže je s ním domluva občas opravdu složitá. A když se přece jen rozpovídá tak si většinou stěžuje, jak promarnil život a nechal ho prázdně plynout, co všechno mohl dokázat, ale že teď už je na všechno pozdě. Abych ho dala do domova důchodců, to by mi svědomí nedovolilo. Jenže on vyžaduje stále více péče a pozornosti a někdy mi připadá jako přerostlé mimino. A jak se umí vztekat, když hned nedostane co chce. Nu což, stáří je těžké životní údobí, musím být trpělivá a mít pro něho pochopení.

Ale někdy jsem  ze všeho pořádně unavená a říkám si, proč mám pořád chápat ostatní  když oni se nesnaží chápat mě? Mají ti chlapi nějaké životní období, které by se dalo označit jako ne-právě- krizové? Existuje v mužském životě nějaký okamžik, kdy žijí naplno a vyrovnaně se stoprocentně jasným vědomím? Ve kterém úseku své existence je muž zodpovědnou a svéprávnou bytostí, která se nepotácí    v nějaké krizi a pochybnostech o smyslu života?

A přitom život by mohl být jednoduchý jako Cézannovo zátiší – stůl, bílý ubrus, na něm pár jablek a nic víc, žádné otázky ani odpovědi. Ale to oni ne, od puberty k senilitě samé rozervané hledání,  pochybování a tápání, jdou z krize do krize a od ženské se jen chce, aby jim rozuměla, podporovala je a starala se o ně. A ve finále vám ještě řeknou, že to přece vůbec nemusíte dělat, že se vás o to nikdo neprosil. A když je poslechnete a na všechny ty prkotiny spojené s během domácnosti se skutečně vykašlete, trousí jedovaté poznámky, že co jste to za ženskou, která nemá vyžehlené manželovy košile, neupeče dvakrát týdne štrůdl nebo buchty.

Kdepak, život s mužskýma není ani trochu jednoduchý  a já už začínám chápat proč se říká, že ženy mají celý život problémy s muži, zatímco muži mají celý život problémy sami se sebou.