|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ležela na trávě a levé zápěstí měla položené přes čelo. Mlčela a dívala se na ubíhající mračna. „Je ti něco, maminko?“ přiběhl k ní desetiletý chlapec. „Trápí tě něco? Nejsi nemocná?“ ptal se ustaraně. „Ne, synku, nic mi není,“ usmála se. „Jenom jsem se tak zamyslela.“ „A na co myslíš, maminko? V poslední době nějak hodně přemýšlíš...“ „Myslím na to, co tě všechno v životě čeká. Budeš to mít velmi těžké...“ „Já vím, maminko,“ přerušil ji. „Doba je zlá. Ale s Boží pomocí to všichni zvládneme.“ Matka zavřela oči a přejela si několikrát rukou po obličeji. Za chvilku řekla: „Ale synku, já vím věci, o nichž ty zatím nemáš ani tušení. A nedávají mi spát.“ „A otec o nich ví?“ zeptal se. Matka se zarazila a otevřela oči. „Otec?“ opakovala. „Ach ano, jistěže o nich ví.“ „Tak proto je pořád zamlklý,“ pravil chlapec. „Jako by byl odevzdaný svému osudu. A když něco řekne, tak jen, že život začíná až ve třiceti.“ „To víš, synku,“ řekla matka rychle. „Nemáme moc lehký život.“ Mluví jako kniha, napadlo ji. „Já vím,“ řekl chlapec a rozpačitě přešlápl. „A maminko, mohu si jít hrát k sousedům? Přijela k nim Mařinka a já bych ji chtěl zase vidět.“ „No nevím,“ zaváhala matka. „Ta holčička se mi nějak nelíbí. Kdoví, co z ní jednou bude:“ „Mám ji rád. Je pořád tak veselá.“ „Až příliš veselá,“ řekla matka a svolila. „Dobře, jdi za ní. Ale nepředváděj jí už ty své triky. Na to máš ještě čas. A víš, že otec o tom nerad slyší...“ „Nebudu,“ slíbil hoch a radostně odběhl. „Ježíši,“ zavolala za ním ještě matka. „Ježíšku, ale do západu slunce se vrať!“
|
|
|