Podal jsem jí lístek s nápisem „ticho“. Podívala se na něj a ušklíbla se. Něco mi říkala, ale neslyšel jsem jí. Asi se ptala, co se děje. Pravděpodobně nic nechápala. Jenže já už jsem se rozhodnul. A nejde to vrátit. Vytáhl jsem z kapsy další lístek, takový ten žlutý, co se používá v kancelářích na psaní poznámek, a napsal na něj větu. Vysvětlovala všechno, tohle už musela pochopit. „Potřebuju, aby bylo ticho.“ Nedočkavě mi vytrhla lístek z ruky. Přelétla ho pohledem a zdvihla obočí. Krásné pěstěné obočí, které si pravidelně každé ráno vytrhávala. Jenže podle toho, jak jí na obličeji poskočilo, jsem odhadoval, že zas tak jednoznačné moje sdělení nebylo. Obul jsem si boty a sáhl po klice od dveří. Podívala se na mě trochu vyčítavě a spustila salvu slov. Její obočí se přitom snažilo šplhat výš a výš. Vypadalo to, že skutečně neví, co se stalo, že pořád nechápe, že ji neslyším. Trochu se mě to dotklo. To musím přiznat. Vyšel jsem ven a zabouchnul dveře.

Sousedka z vedlejšího bytu vypadala trochu uraženě, když jsem jí neodpověděl na pozdrav. Snažil jsem se celou situaci zachránit úsměvem. Marně. A plýtvat na ní kancelářskými lístečky se mi nechtělo. Bůh ví, kdy se dostanu do práce pro pořádné zásoby. Dneska se tam neukážu určitě. A možná to bude trvat několik dní, kdo ví.

Rozhodnul jsem se teprve včera, je to jen pár hodin. Jeli jsme společně na výlet, na prohlídku zámku. Dvě hodiny tam. Zežloutlý zámecký park a tři vypelichaní pávi. Dvě hodiny zpátky. A ona mluvila. Pořád. O své práci, o svatbě svojí nejlepší kamarádky, o tom, jak naše kočka neumí chodit na kočičí záchod, o dětech svojí druhé nejlepší kamarádky, o svojí mámě, která jí do všeho mluví, o mojí mámě, která jí do všeho mluví, o nové restauraci, ve které dělají skvělé rizoto, znovu o své práci, o tom, jak se špatně oblékám, o našem malém bytě, o její třetí nejlepší kamarádce s velkým bytem, o mé práci, o tom, jak bych se měl oblékat, abych dostal lepší práci a mohli jsme si pořídit větší byt, parádní svatbu, děti a kočku, co umí chodit na kočičí záchod. Auto vířilo slovy. Chtělo se mi křičet.

Večer, když jsme dorazili z odpočinkového výletu plného slov a pávů, jsem se šel projít. Když viděla, že se oblékám, v rychlosti se obula a vyrazila se mnou. Noc mlčela. Já jsem mlčel. Ona mlčet nedokázala. Příval vět ohříval podzimní vzduch kolem nás a jednotlivá slova rozrážela padající kapky. Točila se mi hlava.

Ta myšlenka se objevila někde mezi přemítáním nad barvou nových bot a střihem šatů pro družičky na naši plánovanou svatbu. Protlačila se neutuchajícím přívalem informací a vší silou se mi zaryla do mozku, aby jí to nespláchlo. Počkala si na nádech, pauzu mezi dvěma vlnami a pak zařvala.

To sdělení mi podrazilo nohy, až jsem dopadnul zadkem na mokrý asfalt. Byl jsem paralyzovaný. Ona na mě udiveně zírala, ale já jí nevěnoval pozornost. Byla daleko. A já byl ve své hlavě se svojí myšlenkou. Poprvé po dlouhé době.

Neslyším se. Už několik let. Něco systematicky vraždilo moje myšlenky. S děsivou pravidelností je vytrhávalo z mojí hlavy a nasazovalo tam svoje. Byl jsem plný implantovaných slov, představ a cílů. Můj vnitřní hlas postupně slábnul, rezignoval a nakonec se odmlčel úplně. A já někde v tomhle procesu ztratil cestu, svojí cestu. Šel jsem životem, který nebyl můj. Podle mapy, kterou mi někdo vnutil. Usiloval jsem o cíle, které mi nepatřily, které jsem si nevysnil a o které jsem nestál. Vše, co jsem za poslední roky udělal, bylo výsledkem vlivu každodenního proudu vět, které se postupně zakořenily v mojí hlavě. Tvářily se, že jsou moje. Ale moje myšlenky mlčely. Nic z toho jsem nebyl já, nic z toho nebylo moje rozhodnutí. A já najednou tak zoufale pocítil potřebu udělat něco, co by bylo jenom moje.

Pomohla mi vstát. Ptala se, co se stalo, ale nebyl jsem schopný mluvit. Automaticky jsem si začal oprašovat zadek, ale nemělo to smysl, byl celý mokrý. Vyděšeně na mě zírala. Chtěla, abych jí ujistil, že je všechno v pořádku. Jenže nebylo. Naopak. Sebral jsem všechny síly a usmál se na ni: „jen se mi zatočila hlava“. Stačilo to. Uklidnila se.

Vyrazili jsme domů. Shodil jsem ze sebe mokré džíny a zamknul se v koupelně. Byl jsem rozhodnutý. Definitivně. Na mobilu jsem si pustil „Smells Like Teen Spirit“ a v pečlivě uklizené poličce nahmatal nůžtičky na nehty. Podíval jsem se do zrcadla, usmál se a vrazil si ocel do levého ucha. Objevil se čůrek krve a Kurt se ztišil. Když mi ostrá špička projela bubínkem pravého ucha, odmlčela se Nirvana nadobro. Místo toho se ozvalo ticho.

To bylo včera.

Téměř tančím podzimním městem a celým tělem mi vibruje pocit síly. Nasazuju si sluchátka k MP3 přehrávači, ale teprve po spuštění hudby mi to dochází. Rozchechtám se. Dokázal jsem to. Po tolika letech vlastní rozhodnutí. Našel jsem sám sebe. Naprostá a čirá euforie. V hlavě mám zatím ticho. Moje myšlenky tak dlouho mlčely, že potřebují nějakou dobu na to, aby se probraly. Ale to je jen otázka času, tím jsem si naprosto jistý.   

Uplynulo pět týdnů. Odešla po čtrnácti dnech snahy o komunikaci a neustálé salvě stále stejných otázek. Zoufalá, rozzuřená, s pocitem nespravedlnosti a prahnoucí po smyslu toho všeho. Nepochopila to.

Ležím na posteli v prázdném bytě, zírám do stropu a hraju si s myšlenkami. Svými vlastními myšlenkami. Objevily se. Jsou všude kolem. Poskakují, tlačí se a křičí jedna přes druhou. Svými malými drápky se mi zarývají do mozku a prťavými tlamičkami vydávají stále stejný pronikavý pískot, který mě paralyzuje. Cítím, jak mě to dusí. Ječivý vřískot tisíců myšlenek se vždy ale nakonec spojí v jediný souznící a synchronizovaný chór, který mi bez milosti stále dokola pěje stejnou větu. Chybí mi. Strašně. Zoufale ji toužím obejmout a nasát do sebe všechny její věty, myšlenky a přání, které měly tak jasnou podobu a ukazovaly mi směr, který sám nejsem schopný najít. Potřebuju ji. Jsem ztracený. Tak strašně se bojím být sám se svými myšlenkami. Přemýšlím, co dál. Naštěstí se po chvíli objevuje myšlenka, která všechny přehluší. Je to jasné. Zajdu do obchodu. Koupím si nový oblek, abych mohl dostat lepší práci a mohl si pořídit větší byt, parádní svatbu, děti a kočku, co umí chodit na kočičí záchod.