Větší dálka už není
jako když žena před plátnem krajináře
tělo odepne z šatů
on umí jen rozbřesky prochladlých rán
polední ticho i opony večerů
to všechno lze namíchat po paměti
ale jakou barvou vypráví kůže
o tom nikdy nepřemýšlel
říkáte snadné ?
malovat spravedlnost pro duší
opodstatnění sama sebe
listovat v kráse
být zrcadlem
a pak ji potkáte uprostřed města
schoulenou pod římsou klášterních schodů
teplým čajem přes dlaně zahřívá ruce
potom krev v žilách tepny a srdce
aby mohla se smát
pro dnešek věří jen slunci a vlněné dece
jako květiny zarosté do pavučin svlačců
jsou tváře nic podstatné neprozrazující
nemají vkreslené obrysy zítřků
ani vepsaný příběh
kéž by byla jen fantazií
zábleskem třpytu v meandru řeky
sochou zbavenou záchvěvů srdečních rytmů
každou
i tu nejkratší vzdálenost určují záchytné body
tak blízké jak blízké chtějí si být
však po představu krajináře
větší dálka už není.
|