Záskalí

hejno dešťů odtáhlo

vítr zahnízdil se v kupkách sena,

louky kolem chalupy jsou prázdné

štěkot psů ukazuje směr,

pohledu do sebe

A strach

je jako bóje

kam musíš doplavat a nepustit se

místo

I.

před chatou je jedno místo

kde ráno sedávám s čajem,

když tráva je čerstvě probuzená

to je pro mne chrám,

tichý, klidný, posvátný

nade mnou tyčí se lesy, každým stromem sílí cesty k obloze

--- obrátím zrak do sebe

II.

tam přilétl ke mně jediný oranžový motýl

chvíli se zastavil v pohybu

a slétl zpět domů

vlna

zrána

vlna pole vymkla se z hřbetu země,

vylámala břehy

jen na vyhlídce bylo možné usednout

neviděla jsem ostře, ale

snad dálky byly o poznání světlejší

jen my

stále nevědomí,

vytloukali poslední šťávu z listů

--- nedohlédli pod hladinu pole

Okamžik kdy

vlna se rozplétá

vzpomínky

místo kde vryl temný kout lesa

do země brázdu šera

v noci plní se světluškami, jako modré přízraky

líhnou se v trávě

a stěhují tmu na zápraží

--- vedou mé vzpomínky do let kdy

bytosti které jsem slyšela

byly neviditelné