Duchovní vývoj je věčným Sebepoznáváním, to je náš hlavní úkol. Obsahuje i opouštění starého, překonaného, lidských názorů, přání, všemožných iluzí, které jsme si vymysleli či někde převzali. Duchovnost je tedy proces zbavování se iluzí. Co ale s nimi? Nejlépe je si vytvořit virtuální hřbitov duchovních iluzí.

Když vlastní zkušeností, v osobním kontaktu s božským ať již rozhovorem, či v meditaci poznáme, že se v něčem mýlíme, nezbývá než iluzi důstojně pochovat. Můžeme si u toho i zaplakat, dávala nám naději, stabilitu i dobrý pocit, ale pokud nás nemá dál strašit, musíme ji pochovat tak, aby se nevracela a nezatěžovala nás.

Čekejme, že jich bude velmi mnoho. Kdy skončí toto pohřbívání? Vlastně nikdy, Sebepoznání je, jako vše u Boha, na Věčnost.

Vážím si dvou známých duchovníh hledačů Honzy Havelky a Vlasty Marka, kteří po desetiletích pokusů o duchovnost klasickými metodami jogy a zenu otevřeně přinali, že to byla slepá duchovní cesta, viz.http://blog.baraka.cz/2010/04/ctena-minulost-nefunguje/   a http://janhavelka.blog.idnes.cz/c/133534/5-Radikalni-detoxikace-ducha.html Jiní tu odvahu nemají a klidně pokračují v marné cestě.

Sám jsem také prošel tímto smutným závěrem. Ještě jsem zkusil učení Krišnamurtiho, které mi mnoho dalo, ale i ono nikam nevedelo. Ani nemohlo. Až pak jsem zkusil vedení přímo od Boha a díky tomu se dal můj proces konečně do pohybu. Je to logické, bez učitele je každá škola jen fraškou. Bohužel oni k tomu asi ještě nedošli, zkoušejí nalézt Cestu stále po svém.

Vím, je to těžké. Co „duchovní“ ego hlavně nechce, to je právě vedení Autoritou, byť by to byl sám Bůh. Chce mít „svobodu“ i od Něj, dělat si co chce, to je smutná pravda.