Nedávno mi zemřel otec, bylo mu skoro 90 let. Celý život se duchovností zabýval, napsal i řadu knih, léta přednášel. Přesto, jakmile ukončil psaní a přednášení, jakoby toho nechal a až do konce života byl obyčejným slušným člověkem. Přitom by mělo jeho úsilí vést k daleko větším výsledkům, božské by se na něm mělo více projevit, zejména moudrostí, pochopením Života.
Není to ojedinělý případ, znám dva známé duchovní hledače, kteří měli tu odvahu po desetiletích duchovních snah přiznat, že nikam nevedly. Jak je to možné? Např. pan Havelka viz http://janhavelka.blog.idnes.cz/c/133534/5-Radikalni-detoxikace-ducha.html říká: „... o tom, jak jsem po čtyřicet let velmi usilovně hledal cokoliv, co by mi pomohlo pochopit, proč je lidský život někdy tak tísnivá zkušenost. Urputně jsem propátral řadu duchovních i psychoterapeutických směrů ve všech myslitelných rolích. Když jsem po čtyřiceti letech hledání skončil v péči obvodní psychiatrie na antidepresivech, definitivně mi došlo, že ve stávajících náboženstvích, naukách ani terapiích jsem nenašel nic, co by mi opravdu pomohlo. S pocitem naprostého debaklu jsem všechny ty doposud poznané nauky a terapie odmítl, za stálého míchání je vylil do záchodu a s pocitem blížícího se konce světa za nimi spláchnul.“
Zvlášť jasně to vyjádřil známý Vlasta Marek viz http://blog.baraka.cz/2010/04/ctena-minulost-nefunguje/ říká: „Když jsem počátkem 70. let zároveň s tím, jak jsem začal cvičit jógu a objevil duchovnost, s nadšením hltal jejich na stroji přepisované spisky, byl jsem nadšen. Netušil jsem, že Minařík žije, a netušil, že se dostanu do Jílového k panu Tomášovi osobně. Bylo to tehdy skutečně lákavě „esoterní“ (tajné, skryté a dokonce částečně ilegální), ale posléze jsem začal základní díla zenového buddhismu překládat, a souběžně cvičit, tedy praktikovat (zazen)… Znovu: při vší úctě k oněm zmíněným (a dalším) osobnostem, a při vší úctě k energii a času, který jsme své touze po poznání a duchovnosti věnovali, jsme pracovali naivně a vlastně zbytečně: šli jsme slepou uličkou“…
Jak je to možné? Zjevně se u nich nespustil proces intenzivní duchovní proměny. Pouze si s duchovností hráli. Ona je totiž hlavně náročnou mnohaletou výukou a vnitřní transformací, takže není možné ji dělat po svém. Ani obecná škola se neobejde bez učtelů. Bez nich by byla výuka fraškou, žáci by dělali, co by chtěli. Vždyť pouze při zábavě si můžeme dělat co chceme, a po svém.
Základem duchovnosti je přijetí božského jako Autoritu, křesťané mluví o odevzdanosti, ale sami ji moc nemají. Božské pak začne s výukou a proměnou, ale podle svých postupů, pochopitelně odlišných od našich. Mystikové, ba i před nimi proroci byli často překvapeni, jak moc se liší představa Boha od jejich a jak moc se liší jejich představa duchovního rozvoje od skutečného. Ale ve všem na světě je rozdíl mezi zdáním a skutečností. Napsal jsem o tom článek Mýty a realita o Bohu viz http://hledani.gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2011090015 a Mýty o duchovním rozvoji viz http://hledani.gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2011090032 (druhý čl.)
Pokud to s duchovním rozvojem myslíme vážně, chceme skutečně změnu, musíme si najít gurua, učitele, to doporučují všechny duchovní směry. Je ale problém ho najít mezi lidmi. Vhodných je velmi málo, jsme jen lidé, a denní kontakt nelze zajistit. Jako jedinou reálnou možnost vidím najít gurua v duchovním světě. Může jím být naše Nadjá, átman, nebo někdo vnější, např. Kristus, Duch Svatý atd.
Komunikace s nimi několikrát denně není těžká, dělám to už 16 let ke své naprosté spokojenosti. Božské nás dokonale zná, ale i ví jak na nás, je dokonalým Učitelem.
Pokud svěříme svůj vývoj do rukou Boha, má to i ten následek, že je vlastně za nás odpovědný. Jelikož je Všemohoucí, nemůžeme bloudit jako jiní, nemůže se nám ani nic zlého stát. Naopak, jak říká bible, vše je nám k dobrému. |