Oči sebevraha

Slané jest jeho líce

Beznaděj přítelem jeho

Jehel v srdci snad tisíce

Bojí se osudu zlého.

Jak chladný může být zimní vánek?

Jak slastný musí být nekonečný spánek

Jak bolestivá může být zrada?

Má duše nechce být již s ničím spjata.

Dosti zármutku bylo

Tolik toho shnilo

Temné je zvláštně nebe

Odporné takhle nenávidět sebe.

Měsíc svítí tak jasně

A hřbitov tak klidné místo

Ten nikdy nezhasne

Ach, jak krásné ticho!

Již zjistil jsem, že v utrpení

Těžko nalezneš vysvobození

A že pochopení

Pro slzy mé na světě není.

Není nikdo, kdo utřel by slzy mé

Není sluchu, co zachytil by můj pláč

Všichni máme strasti své

Hru za chvíli skončí další zbabělý hráč.

Loučím se s tebou – krutý světe!

Nechávám po sobě vzkaz – žalostné bytí!

Bolest mou - nezachytím v žádné větě!

Slyšíš můj hlas? – zoufalý jako psí vytí!

Naposledy chutnám jídlo

Naposledy máčím rty nápojem

Opouštím mé sídlo

Loučím se s přítelem

A halím se tmavým závojem

Živote, odcházím

A víckrát se již nevrátím!

Bledá kůže zbarvena krví

Černá růže na hrobu tkví

Smutné jest truchlení

Ovšem jeho zraněné duši dostalo se vysvobození

Škoda jen, že jeho kroky vedly k sebezatracení.