Panika Bezbřehá se probudila do nového dne. Venku za oknem svítilo Slunce a vonělo THC. Končilo léto. Vylezla z postele, odgrcla si, odpšoukla a umístila svoji prdel na mísu. Žuchlo z ní hovno, které, když si vytřela kakaový věneček, spláchla do hajzlu. Prostoupil ji báječný pocit uvolnění.

Posadila se ke stolu a zvolala:

„Hysterie…“ Tak se jmenovala její matka. „Dones mi nějaké jídlo, mám, kurva, hlad jako prase!“

Tvářila se u toho nadurděně a umanutě. Byla velmi důležitý člověk ve vesmíru. Měla vlastní názor nepodložený relevantními fakty. Disponovala též značným sebevědomím. Byla perfekcionistka a zbožňovala pořádek. Byla netrpělivá.

Začala bušit pěstmi do stolu a řvát:

„No tak fotryně, hejbni kostrou. Nemám čas, spěchám!“

Teprve teď postřehla téměř neznatelnou přítomnost svého otce. Vyskytoval se v prostoru ve formě pocitu.

*

Deprese vizuálně zavadil o svoji dceru. Jejich pohledy se bezděky střetly. Nebyl z ní nadšený. Popravdě ho trochu děsila. Připadala mu panovačná a sadistická. Ve vztahu k člověku se prakticky neštítila zhola ničeho. Byla schopna se chovat jako maniak utržený ze řetězů. Byla brutální, nemilosrdná a neodbytně vlezlá.

Panebože, co jsem to jen zplodil za zrůdu? pomyslel si smutně.

Aby si ulevil, dal si pořádný doušek melancholie a svojí psychikou se přenesl do láskyplného zapomnění. Nechal se konejšit jeho náručí. Byla měkká a poddajná. Líbilo se mu v ní.

*

Hysterie svoji dceru nenáviděla k smrti. Pořád jí nedokázala odpustit, že se narodila. Zhatila tím její ambiciózní plány. Chtěla se stát slavnou hollywoodskou celebritou. Měla v úmyslu hrát v legendárních filmech stříbrného plátna a vydělávat desítky miliónů. To se jí však jenom díky ní nepodařilo. Stala se obyčejnou, ničím zajímavou ženou v domácnosti.

K sakru, problesklo jí kebulí. Kdyby aspoň ten můj byl hmatatelný. Vyloženě ji sralo, že se Deprese nedá uchopit a už vůbec bylo vyloučené, aby došlo mezi nimi k intimnímu kontaktu. Dodnes nedokázala pochopit, jak se oni dva i přesto mohli spolu spářit.

Z tohoto poněkud mysteriózního styku vzešlo jako zázrakem nechtěné dítě ženského pohlaví.

*

Panika zhltla morče nadívané podvyživeným capartem pocházejícím z oblasti nazývané Třetí svět, utřela si ubrouskem ústa a beze slova rozloučení vyrazila na vlak.

Zpočátku šla sama. Postupně se k ní přidávaly další a další individuality.

Vyšli do kopce a postavili se do řady. Paní pokladní jim za jistou sumu vydala jízdenky a oni se s nimi ubrali na perón vyčkat příjezdu konkrétního spoje.

Jakmile se tak stalo, nastoupili do něj, posadili se, pohodlně se opřeli, přivřeli víka a vlaková souprava sebou trhla, pročež se dala do pohybu určitým směrem.

*

Panika ani netušila, kam má namířeno. Teprve až po ní chtěl cestovní doklad pan průvodčí – malý opilý skřet s maskou kreatury místo obličeje, rozepnutým rozporkem mu čouhal penis se staženou předkožkou, žalud byl modrofialový a pokryt čímsi mokvavým, vypadal ohavně a nezdravě – se na něj podívala a uzřela, že jejím cílem je Valašská Tatranka.

*

Vystoupila a rozhlédla se kolem sebe. Pomocí náhody si vybrala cestu. Byla úzká a prašná. Vedla přírodou. Po pár kilometrech narazila na dům. V něm bydlel spisovatel Petr Měrka. Kdosi na něj zazvonil. Zvedl se od notebooku, otevřel okno a vyklonil se. Panika se na něj usmála.

*

Měl jsem z ní takový divný pocit. Ta holka se mi čímsi nezdála. Zeptal jsem se ji:

„Kdo jsi a čeho si žádáš?“

Ukázala mi fuckáče a zaječela:

„Jsem Panika a chci ti rozbít držku!“

Bylo na ní zřetelně patrné, že si nedělá srandu, ale myslí to vážně.

„Jaký máš k tomu důvod?“ otázal jsem se ji a ona mi odvětila:

„Žádný. Prostě vylez. Poslechni…“

*

Nevydržel jsem to s nervama. Vrátil jsem se k notebooku, uložil a zálohoval rozepsaný román. Potom jsem se rozhodl vypnout počítač.

Což činím právě teď.

Nashledanou.

*

Panika byla vzteky bez sebe. Nestačila ani vykřiknout:

„Měrko, ty jeden odporný debile!“

30. srpna 2011