Oči
Existují jedny oči. Stačí se do nich zadívat a všechny sny jsou skutečné. Řeknete si-co na nich vidí? Nevím, co na nich vidím, ale cítím to, co září v nich.
Jsou krásné jako člověk, duše člověka, který se jimi dívá na svět. Průzračné a upřímné. Částečně zelené a zčásti modré jako nebe.
Když se do těch očí podívám, ocitám se v jiném světě. Poletuji jako motýlek na pastelově barevné jarní paletě, kde sotva rozpukly ranní květy, nořím se do nich jako do exotického blankytného moře, jehož vlny mě odnášejí daleko, daleko. Padám s divokým vodopádem a bije mi srdce jako o život, proplouvám smaragdovou lagunou, třpytivou jako tisíce drahokamů, přeskakuji z vysoké palmy na další a utíkám podobna amazonce, brouzdám se žlutou řekou, topím se ve vodní tříšti, pozoruji svět z mraků, patřím v nich slunci i štříbrnému měsíci, nalezena středem všech galaxií, celého vesmíru. Objevuji v nich bílý sníh, ostré slunce, bodající mráz, suché jarní trávy, podzimní listí, nejpestrobarevnější, jaké jsem kdy zahlédla. Má v sobě tolik emocí a citů-smutek, štěstí, radost, překvapení, moudrost, ukvapenost, něhu, vášeň a lásku...
Dokáže svým pohledem pohladit i zranit. Při obojím mě bolí srdce, protože...protože nikdy ten nezapomenutelný, čistý, jasný, smějící se pohled nebude můj.