Nespím. Slyším ji. Přehrabuje se po pokoji a je rozrušená, velmi. Hrozně nahlas brečí... A říká:
"Proč já?" Zní mi to katastroficky. Drásá mi to srdce.
Vždyť ona je ta, co mi pomohla z tolika problémů.
Ležím stále v posteli, nehýbám se. Jen čekám, co bude dál. Pořád něco hlomozí, jak tisíc rukou hrajících si s listím. Hluk je větší a větší... V jednu chvíli mě i napadá:
"Už běž... " A později se za to nenávidím!
Brečí, naříká... Lape po dechu, zato já ani nedýchám... "Vezmi si můj vzduch, ten co já nevdechla..." Říkám si pro sebe...
Nemůžu, spíš nedokážu, se otočit.
Co bych jí řekla? Co bych udělala, abych jí pomohla? Jde to vůbec? Co když si něco udělá? Tyhle sklony měla už dřív, chudinka!
Sbírám odvahu. Otáčím se. Dělám, že spím. Na zemi jsou tašky... Spousta! Kam to jde??? Děsím se...
Musím jí něco říct! Musím!
Ale nedovedu to...
Lucie, vzchop se!
Co když už se nevrátí? Co když jí už neuvidíš? Co když...
Vzala tašky a odnesla je do chodby, ještě stále brečela...
Přišla k mé posteli a pohladila mě po tváři, skápla jí slza a skoulela se mi na rty...
Byla tak slaná...
Nedokázala jsem jí říct, mám tě ráda, ani nic podobného...
A ona odešla...
Už se nikdy nevrátila...
NIKDY...
Mám tě moc ráda...