Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Báječná samota Autor: RobertM (Občasný) - publikováno 10.6.2011 (00:06:17)

Neděle by měla být dnem odpočinku. Válení se v posteli a dlouhého vyspávání, zvlášť když až do pozdních nočních hodin žvaníte s přáteli na PP.

To že mám jít na houby, jsem věděl, ale že mě moje milovaná švagrová vytáhne z postele v půl sedmé, to jsem netušil.

Naházel jsem na sebe v rychlosti, co bylo po ruce, a s Tatrankou v puse jsem vyběhl před dům.

V autě seděla Vlaďka s kamarádkou a na zadní sedačce Barča - moje sedmiletá neteř.

Brácha tu očividně nebyl.

"Kde je Petr?"

"Ten pojede na zahradu, až se vyspí."

Zaúpěl jsem. "To není fér. Petr si vyspává a mě taháš z postele. Pořád ti ještě nedošlo, že manžel, kterého máš buzerovat je on a ne já?"

"Sedej a nekecej." Usadila mě.

Barča se zahihňala. "Ahoj, strejdo." Pozdravila, když jsem si k ní sednul.

"Ahoj."

Vyrazili jsme.

 Směr Německo. Super. V těch lesích jsem v životě nebyl. S tátou jsme vždycky jezdívali na opačnou stranu.

"Co to máš na sobě?" ozvala se z přední sedačky švagrová a prohlížela si mne. "Já myslela, že jdeme na houby ne na módní přehlídku."

"Víš co? Dívej se před sebe!" doporučil jsem jí.

Ještě pořád jsem jí neodpustil toho budíčka a teď bude hodnotit můj outfit.

Proč bych jí měl vykládat, že barevné prádlo na balkoně ještě nikdo nesundal, natož aby ho vyžehlil.

Na úzké silnici kde Simona zaparkovala, stálo už asi pět aut. Všechna včetně našeho měla české značky. Německý operátor mne vlídně uvítal a oznámil mi, že volání budu mít asi pětkrát dražší než u nás.

Vyfasoval jsem košík a Barču.

Když jsme přebrodili prvních pár desítek metrů bahnité cesty a konečně vlezli do lesa, zůstal jsem zaraženě koukat.

„Nikdo mi neřekl, že jedeme sbírat houby na Boubín."

„Ježíš s tebou je dneska zábava. Vstával jsi zadkem nahoru nebo co?"

„Nevím." Odsekl jsem. „Nestačil jsem si všimnout. Ještě jsem měl zalepené oči, když sis lehla na zvonek."

Simona se začala chechtat. „Jdeme. Takhle šílený je to jenom kousek."

Naštěstí měla pravdu.

Pustil jsem je před sebe, abych se vyhnul další vtipné konverzaci a přilepil oči k zemi. Hub bylo vážně dost. Místama jsem i přemýšlel, zda má smysl se narovnávat. Jestli to není zbytečné plýtvání energií. Mohl jsem klidně chodit v předklonu, ale to by asi vypadalo dost blbě.

Barča se ke mně při každém shýbnutí přihnala a dlouze prohlížela každou houbu.

„A co je tohle, strejdo?"

„Klouzek."

„Proč je to klouzek?"

„Protože klouže."

„Ale ta druhá houba taky klouže a není to klouzek."

Děti jsou někdy strašně záludné.

„To proto, že ta druhá houba je mokrá. Klouzek klouže, i když je sucho."

„Aha."

Za chvíli přiběhla a v ruce držela velkého hříbka.

„Hele co jsem našla."

„Tak to zahoď, Baruško. Ten je špatný."

Zamračila se. „Není. Táta takové taky sbírá."

„Tyhle určitě ne. To je hořčák."

„Není!"

Vzal jsem jí houbu a odlomil hlavičku. „Lízni si."

Opatrně se dotkla špičkou jazyka odlomeného místa. „Fuj." Zašklebila se.

„Je hořký?"

„Jo."

„Tak ho zahodíme, co říkáš?"

„Dobře." Povzdechla si.

Zahrabali jsme hřib do jehličí a pokračovali dál.

Vlaďku se Simonou jsme viděli kus před námi. Šly blízko sebe a rozhazovaly rukama. Netušil jsem, jestli je to kvůli komárům, kterých bylo všude požehnaně, nebo tak živě diskutovaly.

Právě jsem doloval z mechu praváka, když si Barča usmyslela, že dál nepůjde.

„Strejdo, mě už bolí nohy. Já si tady sednu na pařez a počkám, až se budete vracet, jo?"

„Ani nápad." Bafnul jsem jí za ruku. „Půjde taky kolem pedofil a sebere tě jako houbu."

„Kdo je to pendlofil?"

„Pedofil. To je pán co krade děti."

„Proč?"

„Protože..."

Vysvětlete sedmiletému dítěti, kdo je to pedofil. Naběhl jsem si.

„On je má rád?"

„No - jo, ale jinak než tě má rád táta, nebo děda..."

„On je má rád zle?"

Tak takovou větu dospělý nevymyslí.

„Pedofil je zvláštní. On dětem ubližuje a přitom tvrdí, že je má rád."

„Jak jim ubližuje? Natluče jim?"

„To taky."

„A zabije?"

„Někdy jo."

„Je blázen?"

Přišlo mi to k smíchu. „To je složité. Není blázen. Je nemocný. Ale ta jeho nemoc je nebezpečná."

Zamyslela se. „Jak poznám, že je pendlofil?"

„Nepoznáš. Proto nebudeš v lese sedět a čekat až se budeme vracet a nebudeš mluvit s žádným cizím pánem. To ti máma neřekla?"

„Řekla. Že nesmím s nikým mluvit a s nikým nikam chodit. Jenom s mámou, tátou, s dědou a s tebou." Vypočítávala na prstech.

„Správně."

„Ale neřekla mi, kdo je to pendlofil."

„To nevadí. Hlavně si to pamatuj..."

Zazvonil mi mobil. Vlaďka.

„Kde jste?"

„V lese."

„Přestaň být vtipný, Roberte!"

„Tak se ohlédni." Zavrčel jsem. „Jo a mimochodem, voláš na německého operátora."

„A jo."

Telefon ohluchnul.

Viděl jsem, jak se mezi stromy mihla modrá větrovka a švagrová natahuje krk ve snaze nás zahlédnout. Zvednul jsem ruku. Mávla mi na odpověď a zase zmizela.

Barča vedle mne znuděně šoupala nohama a vzdychala.

„Tak mě chvilku nes, strejdo. Mě už nebaví chodit."

„Ba ne. Já jsem pro rovnoprávnost. Hezky každý po svých."

„Ale ty jsi veliký a nohy tě nebolí."

„Jak to můžeš vědět?"

„Nic jsi neřekl."

Ó ta logika.

„Barčo, vždyť jsi těžká."

„Tak na ramena."

„To už vůbec ne. Když zakopnu a spadneme, tak si vypíchneš oko. Koukej těch větví!"

„Strejdoooo." Kňourala. „Tak na záda. Jako pytel."

Když jsem se konečně dostal domů, vypnul jsem mobil a padnul do vany. Ten zbytek sil, které mi zůstaly, použiju k tomu, abych po čtyřech dolezl do postele.

Přátelé, tuhle povídku vám na PP dám až večer. Dřív to nezvládnu :o)

Poznámky k tomuto příspěvku

čtenář piškumpré - 10.6.2011 > Škoda jen, že má dětská logika tak limitované trvání;) Text se mi líbí, působí věrohodně:) <reagovat

RobertM (Občasný) - 11.6.2011 > čtenář> díky :o) možná to působí věrohodně, protože jsem popsal skutečný příběh. Má neteř je vážně skvělá holka :o) <reagovat

čtenář piškumpré - 11.6.2011 > Jasně, jde vidět, že sis to nevycucal z prstu. Tyhle věci se musí zažít, aby o tom člověk mohl psát:) <reagovat

andzi (Občasný) - 13.6.2011 > Doporučil  <reagovat

Quotidiana (Občasný) - 3.7.2011 > jj děti jsou vděčný zdroj inspirace, a tady oceňuju, že to byla dobře využitá inspirace :) <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + čtyři ?