Nevím,
zdali jsem toho zažil již dost na to, abych mohl mluvit o životě a letech,
které mizí v bludišti mlhavých vzpomínek. Nicméně čas plyne stejně pro nás
všechny a nikdo neví, kdy jeho pohár přeteče. Ať je to jak chce, stejně to na
mém rozhodnutí napsat toto povídkové zamyšlení nic nezmění, jen jsem potřeboval
napsat nějaký úvod…
Každý,
kdo mě alespoň trochu zná, ví, že velice miluji hudbu, rockem a metalem
počínaje, přes blues a jazz a klasikou konče. A právě s hudbou, jak už
název napovídá, toto „dílo“ velice úzce souvisí.
Vzpomínám
si, jak jsem před lety poprvé cestou domů zaslechl housle. Byly to první
nervózní tóny kohosi za oknem v přízemí panelového domu. Nevěděl jsem kdo
to je. Je mladý nebo starý, muž či žena, zkrátka nic, jen tóny, jež se
rozutekly z malého bytu ven. Po každém z nich nastala chvíle ticha,
když se necvičené prsty neohrabaně přesouvaly po úzkém krku. Další tón. Krok.
Ozvěna. Ticho. Napjatě čekám na další pokus.
Malý školák fascinovaně naslouchal prvním krůčkům neznámého, kterýž se
téhož dne chopil nástroje Paganiniho. Malý školák, jež toho dne podlehl volání
té lahodící magie hudby.
Mnohokrát jsem šel kolem, vždy
jsem poslouchal, ale nikdy jsem se znovu nezastavil. Až do dnešního dne. Čas je
ošemetný hráč, nikdy nevíte, na čí stranu se postaví a jeho ohromná síla
zastaví i uspěchaného studenta. Když jsem procházel kolem okna dnes, uvědomil
jsem si každý z těch dnů, kdy jsem tudy prošel a naslouchal teskným
houslovým melodiím. Ty roky, během nichž se z prvních nejistých pohybů po
hmatníku staly slavné houslové skladby, sedl jsem si na trávu a poslouchal
Vivaldiho, Pagniniho,Bacha… Všechny ty úžasné skladatele.
Mladík pod okny fascinovaně naslouchal melodii prošlých let. Ve vzduchu
bylo cítit jaro a Slunce se líně sklánělo nad obzorem. Mladík, jenž před lety podlehl
lahodící magii hudby. V pravé ruce držel kytaru a pořád nevěděl, kdo to
tak nádherně čaruje…
|