|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Tak teda zrovna dneska mi vážně chybíš. Nevím proč dneska, protože těch nocí už jsem probrečela a nějak mi odplynuly a protože už taky vím, co jsi sakra zač. Myslela jsem, že už ta zloba odplynula a vztek a všechny tyhle věci.
Jenže asi ta láska pitomá neodplynula a já pitomá se toho držím pořád.
Nějak.
Takže já vlastně vím proč a tak teda jo, kecám. Vím proč, vím to úplně jistě. Protože dneska by tomu, co jsem zavraždila kvůli tobě, dneska by to tvorečkovi, děťátkovi, byl by mu rok. Nebo jí. Ale nechtěla bych, aby to byla ona. Aby nežila stejně takovej pitomej život jako já. Nechci už bejt ženská občas.
No ráno jsem vstala a venku svítilo po dlouhý době slunce a jak tak stojím, koukám z okna, drbu se v rozcuchaných vlasech, tak jsem začala brečet. A to trapně modrý nebe mi připomnělo tvoje oči. Ty nebyly nikdy trapný. Tvoje oči.
Tak jsem bulela a nemohla jsem to zastavit. A ty moje ranní opuchlý oči, byly rázem ještě opuchlejší a fuj, pohled do zrcadla na nic. Já jsem ještě mladá, všechno mám před sebou, tak jsi to říkal, viď? No já vím, že jo. A jsem pěkná, to vím. To je moje přednost.
Však to taky říkal ten tvůj kamarád, co si nevšimnul, že se vracím ze záchoda. Teda Petře, žádná intelektuálka, ale ty vole, parádní kozy. Takovej pán tyjo. V kravatce, a řekne klidně kozy. Čuňák jeden. No ty jsi taky takovej pán vlastně. V kravatce.
Hele já vím, že jsem nebyla nikdy nějak zvlášť chytrá a knížky mě vážně nikdy nebavily. Spíš tak sem tam časopis. A radši se dívám na televizi. Ale blbá taky nejsem. Vyučila jsem se, pracuju. Jako spousta jiných holek. Mě ta moje práce celkem baví, mám ráda lidi, i když mi občas děsně lezou na nervy. Zvlášť takové ty paní kolem padesátky. Většina z nich už dost vyhasíná a nemyslím, že stárnou, prostě vyhasínají, já nevím jak to jinak popsat. Jakože život mají za sebou a do smrti daleko? Jakoby nevěděly co s tím časem mezi?
Někdy si to představuju, že budu taková taky a nic hezkýho v tom není.
To nejlepší co na mě jsou bohužel asi ty parádní kozy a za těch pár let už to asi taky žádná sláva nebude. I když ty jsi je potěžkával, hladil a říkával mi, že zůstanu krásná vždycky. Že budu krásná i stará a vrásčitá. Jenže pak jsi taky řekl, že není ve mně žádná duše, že jsem prázdnej obal, bez náplně. A co mě teda, to mi pověz, co mě vevnitř pak tak hrozně bolelo?
Já už jako malá jsem věděla, že chci spoustu dětí. Že budu skvělá máma. Ne jako ta moje. Jo vysedávat u stánků na pivo. To jí šlo nejlíp. Mrzelo mě, že nemám ségru nebo bráchu. Neyla bych pak sama, byli bysme na to dva. A máma vždycky říkala, dej si holčičko pozor na chlapy, jinak dopadneš jako já. Vzpomeň si na svýho zkurvenýho tátu. (no to zkurvenýho začla říkat, až když mi bylo tak 14, do tý doby se dost držela). A nepij, říkala taky, nepij, holčičko, ať máš lepší život než-li já.
Tak já teda trochu piju, ale ne tak často, vzpomenu si vždycky, jak vypadala máma, když se vracela domů a přejde mě chuť.
Ty holčičko moje, tys to měla hrozně těžký, říkal jsi mi a hladíval mě po vlasech, tak soucitně a něžně. Janina si přečetla nějakou chytrou knížku o psychologii a řekla mi, že jsem v tobě hledala svýho tátu, kterýho jsem vlastně nepoznala nikdy. Když jsi byl, vlastně pořád jseš o tolik starší a taky jak to říct, no z jiný společenský vrstvy? Nevím no, podle toho co říká máma, bych tátu zrovna mezi společenskou smetánkou nehledala. Ha ha. Jenže říkám si, kdyby nás Janina viděla někdy v posteli, to by tě s tátou těžko srovnávala. A ještě k tomu s mým! Hele no dobrý já vím, to byl pokus o vtip. Možná měla trochu pravdu, protože takovou lásku a bezpečí jako s tebou to já s nikým nepoznala, moje vypečený rodiče nevyjímaje.
Škoda jen tý tvý jemný chytrý ženy na úrovni. Studený ženy, neživelný a tak dál. Jenže co já vím, co z toho co jsi o ní napovídal, byla pravda. Já jsem ti to všechno strašně věřila a chtěla bych ti to věřit, jak jsi povídal, že ve mně cítíš život, že jsem životem přímo naplněná po okraj. Jenže pak jsi mě životem naplnil ty a byl z toho průšvih. Když jsem si pak ten život nechala sebrat, byla jsem najednou prázdná a to nejen pro tebe, ale doslova. Najednou ta studená oduševnělá žena byla vlastně prima. Aspoň četla knížky, dalo se s ní o všem mluvit, viď. Ani ty moje parádní kozy mě nezachránily. Už to prostě nestačilo.
A že jsem byla prázdná. Hned jak jsem otevřela oči, se ta prázdnota vylila z mýho břicha do srdce a odtud do celýho těla. A jak mě ten saniťák vezl ze sálu, začala jsem brečet a brečet a pamatuju si, že jsem mu řekla, jestli by mě mohl chytit za ruku. Nevím ani proč, vlastně jsem to nepotřebovala, jen jsem chtěla aby si mě pamatoval, abych nebyla jen další kráva, kterou po potratu veze na pokoj. Abych nebyla jen číslo v řadě, jako vždycky. Ale ale řekla ta malá sestřička, pan doktor dnes dává nějaké uplakané narkózy. A já se stočila do klubíčka na posteli a myslela na to, jestli to prázdno vůbec někdy zaplním. A když nás prázdný obaly pak propouštěli domů, čekal jsi, jak jsi slíbil před nemocnicí. A jak jsem si sedla k tobě do auta jenže to prázdno se vylilo mezi nás a za pár dnů byl konec.
Ale já už byla vážně dobrá, trvalo to sice nějakou chvíli, ale už to bylo dobrý skoro. Dokonce jsem si všimla, že ten kluk z elektrikářství vedle krámu co dělám, má vážně hezký oči, jako oříšek. Teď ani nemyslím, ten co se jí, ale jako takovej ten pes. Ježíši já vím, že to zní blbě. Ale je to tak, má oči jako veselej a věrnej pejsek. Ten co vrtí ocasem a vítá vás po příchodu domů.
A nemusí si dokazovat převahu nad blbou prodavačkou pouštěním Wima Wenderse (jo ten film byl tak špatnej, že si toho režiséra dodnes pamatuju) a jeho debilního filmu V kole života nebo V toku života nebo tak nějak. Bože to byla debilita, černobílej film o dvou němcích, co se neznají a nemluví a jedou spolu strašně dlouho někam náklaďákem a jeden se tam dokonce před kamerou vykadí. Fuj, to byl humus, koukat na takovýho týpka, co chodí furt v lacláčích, hledá vhodný místo, kde by si ulevil a nakonec se vykadí doprostředka bílýho písku v nějakým lomu. Ani někam ke kraji nezalez. Copak ten chlap nemohl jít kadit někam do křoví?
No ten film trval snad tři hodiny. A já se vážně snažila se na to dívat a vidět něco jinýho než dva pošahaný němce, který jezděj v náklaďáku a neřeknou si ani slovo. Jenže mě to přišlo prostě debilní a nudný. No tak dobrý, prázdný obaly jako já asi takovýhle filmy nechápou.
Jo a jak jsem povídala, byla jsem už pořád lepší a lepší. Ty probrečený noci, kvli tomu žes mě nechal, se zcvrkávaly na jednou týdně, jednou za 14 dní a pak jsem měsíc spala jako miminko. Až do dnes. A dneska rozlepím oči, kouknu z okna, vidím modrý nebe a bum ho. Začnu brečet.
Pro tvý oči a pro tvou lásku.
Pro děťátko, který spláchli v Thomayerce někam do výlevky.
Pro to, žes mi řekl, že jsem vevnitř prádná. Že jsi na mě hodil to svoje opovržení, který ale tobě patří taky. A víc než mě, já ženatá nebyla, chci říct vdaná. Nebo prostě chápeš.
A že už ani nemám vztek, že mám jenom ty zbytky lásky.
A tak mi dneska prostě hrozně chybíš. Ještě jednou bych se stulila a nechala si říkat, teda holčičko tys to měla vážně těžký.
Ale to je dneska.
A já už se zase trochu plním. Pomalu. Oříškama. Ty oči zase splasknou. Já budu mít ještě spoustu dětí. Oříškový, čokoládový, vanilkový třeba.
Tak. Příště to bude třeba ono.
|
|
|
