Při včerejší návštěvě svého nejmilejšího města jsem zavítala do Obecního domu v Praze. Probíhala zde výstava Amaedea Modiglianiho, slavného malíře, působícího v Paříži na počátku dvacátého století. Koupila jsem si trochu mastnější vstupenku, vyšla několik pater, u cíle jsem málem vypustila duši. Ale říkala jsem si, že Modigliani za námahu stojí.
První věc, co mě trochu zarazila, byla velikost výstavy. Asi jsem byla zmlsaná z předchozích výstav v Doxu a Rudolfinu. Výstavě byly věnovány pouze dva sály. Což by tolik nevadilo, zažila jsem vyčerpávající výstavy na mnohem menším prostoru. Zklamaná jsem byla ze složení výstavy. Největší část zabíraly fotografie Modiglianiho, jeho rodiny, ateliéru, rodného domu a podobně. Fotografie umělcova prostředí jsou užitečné, ale víc než deset by jich být nemělo. Když se rozhodnu jít na výstavu slavného malíře, očekávám zde především jeho malby, obzvlášť u tohoto umělce, pro kterého je malba naprosto zásadní.
Další velkou část zabíraly jeho dopisy a skici. Modigliani často své skici prodával třeba i za sklenku vína. Mám tyto kresby opravdu ráda, ale laické veřejnosti to nejspíš nic neřekne a budou je brát spíš jako hromadu čmáranic. Proto si myslím, že maleb mělo být víc. Prací, kde tento umělec použil barvy, jsem na výstavě napočítala plus mínus osm. Jedna z nich byla dokonce replika (s dodatkem, je se snaží sehnat originál). Přitom byl Modigliani za svůj krátký bohémský život velmi plodný a s trochou snahy se dalo sehnat více prací. Dokonce jsem byla svědkem rozhovoru, kdy jedna starší paní vynadala hlídačce galerie kvůli tomu, že toho bylo opravdu málo. Vím, že to není jednoduché půjčit si nějakou malbu z jiných galerií, ale na to, jak velikou reklamu tato výstava měla… Všude po Praze visely plakáty, dokonce na ni byli lidé upozorněni v hlavním zpravodajství, víc propagovaná být ani nemohla.
Potěšily mne malby Jeanne Hébuterne, která byla Modiho přítelkyní. Zjistila jsem, že byla velmi talentovaná a její malby byly více než slušné. Na výstavě byly práce i jiných lidí, kteří měli něco společného s Modim – například i František Kupka, který s ním kdysi vystavoval. Ten zde moc prací neměl, a vzhledem k velikosti výstavy bych byla vděčnější spíš za oddělení těchto dvou autorů na samostatné výstavy.
To vše se dalo skousnout. Co jsem opravdu neskousla, bylo doprovodné video. Kurátor výstavy vybral film Modigliani režírovaný Mickem Davisem (USA, 2004). Scénárista si dost vymýšlel, atmosféra neseděla do dané doby. Od videa o výtvarníkovi očekávám, že bude výtvarné, což nebylo ani v nejmenším. Film udělal z Modiho něco úplně jiného, než ve skutečnosti byl. Mnohem lépe o životě umělce vypovídá film Les Amants de Montparnasse (Milenci z Montparnassu) z roku 1958. Nevím, proč kurátor nevybral tento.
Shrneme-li celou výstavu, návštěvy Modiglianiho nelituji. Podívat se do očí těm podlouhlým šikmookým tvářím je velkým zážitkem i pro laika. Modi je zkrátka génius a za námahu i dražší vstupenku vždycky stojí.
Výstava se koná v Praze v Obecním domě a je prodloužena do 14.3.2011. |