VYZÝVATEL

 aneb

TANKOVÝ PLUK

POD VELENÍM VNUKA JOSEFA ŠVEJKA

díl druhý

SVÍTÁNÍ NAD KLAUNY

 František Janč

© M. H. L39 – 2002

- - -

Základní vojenskou službu jsem plnil u Vyzývatele – bojového útvaru Varšavské smlouvy a ČSLA na západních hranicích Československa. Náčelníkem štábu byl v té době vlastní vnuk Jaroslava H. a Josefa Švejka v jedné osobě. Stovky lidí tehdy – za mohutné mediální podpory sdělovacích prostředků – dostali rozkaz „být vzorní“ a předat do rukou  vnuka Josefa Švejka elitní tankový pluk…

Všechna skutečná jména a většina míst tohoto příběhu byla změněna.

Jakákoliv shoda jmen je náhodná.

Pokud vám však budou povědomé události a činy, nejedná se o náhodu,

všechny události se staly a činy byly vykonány.

František Janč alias Jan Rosa

52. část

PŘIDRÁTOVANÁ UVNITŘ MÍCHAČKY

- - -

Nové Sedliště - VÚ-2424 – ložnice absolventů 12. tankové roty, 25. ledna 1983, 07:36

(ZA 249)

„Chlapi, náš prapor obsazuje speciální jednotka,“ prohlásil podporučík Pilot. Absolventi se vřítili na chodbu, srazili se s neznámým vojákem, schodištěm vzhůru běželi další… Vojín Kváček na ně řval: „Chlapi, neblbněte! Dnes v noci jsme už jeden bojový poplach absolvovali.“ Pak se rozkomíhal svými obvyklými klátivými pohyby, které nezměnily vůbec nic – budova 4. tankového praporu již byla opět zasažena postřikem šílenosti. Všichni se rychle podřizovali nezvyklým rozkazům velitele praporu: „Prapore na můj povel - NEBRAŇTE SE! To jsou muži z útvaru ÚJeP-1217! Ne -, nejedná se o žádnou slovní hříčku ani nadávku. Jde o Útvar Jednajících ve váš Prospěch! Každý ve svém vlastním zájmu okamžitě stáhněte prostěradlo ze své postele! Vyhrňte do něho obsah skříně! Uchopte svůj noční stolek! Za deset minut s tím vším nástup na Malý Strahov! Materiál, který zůstane v budově, bude zkonfiskován – a vám předepsán k náhradě!“

Vojáci praporu bleskurychle, zručně a důkladně vyrabovali vlastní skříně, jednotlivě opouštěli budovu ve shrbených a přikrčených polohách, v jedné ruce před sebou vláčeli noční stolky, druhou rukou přidržovali na zádech objemné prostěradlové pytle s prapodivně pomíchaným civilním a vojenským materiálem…

Plocha Malého Strahova zívala svou monumentální velikostí téměř uprostřed útvaru, byla obklopena čtyřiceti osmi lipami a dvanácti největšími útvarovými budovami. Na severní straně stála bytelná, zrekonstruovaná a červeně natřená tribuna, na okrajích nástupiště zářila žlutá písmena trvalých transparentů:

VYZÝVATEL VÁS VÍTÁ!

                                           VYZÝVATEL JE PŘIPRAVEN!

POD NAŠÍ BOJOVOU ZÁSTAVOU ZÁŘÍ MÍROVÉ SLUNCE

Po slunci nebylo ani vidu – plocha plukovního nástupiště v zimě připomínala polární pláň. Příslušníci praporu se na ní trousili v malých skupinkách a třískali nočními stolky i prostěradlovými pytli o asfalt cudně zahalený nepatrným popraškem sněhu.

„Chci vidět stejné rozestupy mezi nočními stolky!“ řval na vojáky nadporučík Messarosz, snažil se vojenským rozkazem s nevojenským obsahem napravit rozvíjející se chaos. Vojáci brblali, hučeli, a přitom přepečlivě vyrovnávali sto dvanáct nočních stolků do zákrytů. Budovu praporu pročesávali výsadkáři ze speciální zásahové jednotky ÚJeP-1217, ale za dvacet minut bylo zřejmé, že nikdo z nich nenašel ani třísku z předmětu či předmětů, které hledali ve sklepení, na střeše, v ložnicích mužstva, ve skladu výkonného praporčíka a dokonce i uvnitř splachovačů WC…

Řádně nabalení kapitáni Galandauer a Bobulák a major Pašek se šálami na krku zvědavě přihlíželi několikanásobnému přerovnávání vojenského materiálu, osobních věcí, dopisů, zatajovaných potravin, zelených kecek vyplněných cukrovím a ponožek vycpaných uzeným… Hromádky se před vojáky zmenšovaly a zase rostly jako haldy několikanásobně přetříděné hlušiny. Vojíni i poddůstojníci na řvané rozkazy svých nadřízených a vyšších vysypávali noční stolky na asfalt a po kontrole do nich znovu vztekle mrskali jejich původní obsah. Každý vojín, poddůstojník a absolvent byl vysvlečen do půl těla, osaháván vojíny speciální jednotky, masírován jimi pod žebry i pod lodičkou a důkladně prošacován jako právě zadržený mafián…

„Soudruzi,“ velel major Hrdý, „před několika dny se na dvanácté rotě ztratila pistole. My tu pistoli nyní chceme za každou cenu zpět. Kdo z vás s ní dnes v noci střílel? Chci slyšet jeho jméno, chci vědět komu z vás selhaly nervy! Ruším normální výcvik, velitelé praporů zorganizují pátrací skupiny a prohledají vnitřní prostory útvaru. Za sebemenší informaci o ztracené zbrani nabízím týden mimořádné dovolené…“

Jan Rosa s četou nastoupil na dlouhý trávník za kuchyní, začínal chápat, že celý ten cirkus je kvůli jeho pistoli „Am-3613“, místo které měl ve skladu zbraní pistoli s číslem „Am-3618“ – již 22 dní.

Čtyřnozí vojáci – náhle osvícení přízrakem mimořádné dovolené – neobyčejně důkladně a iniciativně „spásali“ znovu a znovu všechny promrzlé útvarové trávníky, zasunovali zulámané větvičky bezů do skulin, škvír i myších děr… Ale s ubíhajícími hodinami marného hledání jejich elán mizel, ztrácel se, upadal, aby úplně nakonec už neměl kam upadat. Vojáci utrmácení hledáním si sedali na kovové noční stolky – rozložené pod širým nebem, dostávali večeře do ešusů a hlasitě nadávali. Z nástupiště – jehož plocha byla celý den přísně a neprodyšně střežena příslušníky speciální jednotky – se poztrácely ešusy, lodičky, maskáče, čerňáky a další materiál.

„Nejenom, že se pistole nenašla, ale stále zde hrozí další krádeže,“ uvědomil si Jan Rosa a bůhvíproč se smál svým myšlenkám: „Vojáci čtyř tankových praporů Vyzývatele celý den marně hledali ukradenou pistoli a vojáci z podpůrných jednotek pluku se mezitím snažili tentýž celý den ukrást alespoň něco menšího ze stovek předmětů, které byly v zákrytech vyrovnány na mizerně a lajdácky střežené ploše Malého Strahova.“

„Honzo, Úúúújep-ptáci nás ojep-bali,“ vykřikoval vojín Kváček, ve tváři měl obvyklý vyplašený kukuč a v srdci naivní iniciativu, každého informoval: „Víte, že ti chlápci ze speciálních jednotek byli velice ochotní? Za krabičku cigaret ztratili sluch i zrak. Machalíkovi a Bubelkovi se dokonce ztratily celý noční stolky s veškerým jejich obsahem – přímo před očima Úúúú-jebáků! Kvůli osobám jednajícím v náš prospěch nyní nemají výstroj ani dopisy z civilu a jsou pěkně rozdráždění…“

Ale podráždění nebyli pouze vojáci. Také veliteli pluku v těle vřela a kypěla žluč, jeho slova zhořkla obavami, opakovaně vyhrožoval: „Vojáci, pistole se nenašla. Všichni budete stát na tomto nástupišti tak dlouho – dokud se pistole nenajde! Žádný voják si v noci nesmí sednout ani lehnout. Nikdo nebude kouřit a nesmí opustit plukovní nástupiště. Také já zde budu celou noc, a protože útvarové lípy nyní v lednu nemají žádné listí, tak z oken své kanceláře uvidím - I V NOCI – na každého z vás. Arma bude zavřená, na záchod budete chodit v doprovodu příslušníka speciální jednotky se samopalem v zádech -, ale nechci slyšet už žádné nečekané noční výstřely!“

Příslušníci pluku se při projevu majora Hrdého smáli, za dvě hodiny je smích přešel. Bylo zřejmé, že rozkaz bude výjimečně a naprosto dokonale splněn.

Již při prvních náznacích porušení rozkazů se pod některým ze čtyř světlometů v rozích nástupiště ozval vzteklý řev některého unaveného, nevyspalého a přetaženého vojáka z povolání. Jan Rosa s Jiřím Pilotem stáli s vojáky základní služby na nástupišti, také na ně dopadaly ŘVANÉ, stále absurdnější, hysteričtější a vulgárnější rozkazy zelených dinosaurů. Prvních deset procent rozkazů bylo ještě snesitelných:

„Říkám ti snad jasně, šmejde, aby sis na ten stolek nesedal!“

„Tu cigaretu rozšlapej, prevíte, nebo si tě podám!“

„Všichni záklaďáci jsou líní zmetci. Stůj rovně, ty grázle! Prozraďte už konečně toho jednoho blbce! Který hovado mohlo udělat takovou pitomost!“

„Nějakej Sapfó – Zlesbysyn v noci prostřelil okno tajný spisovny ve třetím patře budovy štábu – a vy ho ještě kryjete!“

Všechny ostatní nadávky byly mnohem a mnohem jadrnější, vulgárnější, masožravější… A přesto - třetí hodinu po půlnoci - začala nad vojenskými nadávkami a „rozkazy“ vítězit příroda. Byly nula-tři hodiny a dvanáct minut, když začalo hustě sněžit.

- - -

Nové Sedliště - VÚ-2424 – nástupiště Malý Strahov, 26. ledna 1983, 06:20

(ZA 248)

Na ránem se všichni váleli ve sněhu, seděli zasněžení na zasněžených nočních stolcích - nad ještě více zasněženým materiálem mizejícím v přívalech sněhu. Velitel pluku – vidouce záplavu bílých soch – se nenamáhal, aby kohokoli stavěl do haptáku, velel přímo a bezprostředně všem ležícím, stojícím, vrávorajícím a zachumeleným vojákům mezi zachumelenými noční stolky, vojenským materiálem a osobními věcmi vojáků. Bylo na něm vidět, že spal velmi málo nebo nespal vůbec, přesto jeho hlas postrádal sebemenší náznak únavy: „Vojáci! Jak vidím, všichni už toho máme dost – a mně z vás navíc dochází trpělivost! Dávám vám nyní všem dvě hodiny klidu. Můžete si zde sednout do sněhu, kdo je čuně – tak si do něho může i lehnout a třeba i spát. Můžete jít i do Army. Můžete kouřit. Můžete jít BEZ doprovodu příslušníka speciální jednotky na WC do budovy štábu. Za dvě hodiny se přijdu znovu zeptat, kde je pistole.“ Až v té chvíli se hlas majora Hrdého zlomil, změnil se ve velmi rozčílený. „Když nebudu… za dvě hodiny… vědět, kde je hledaná zbraň, mohu vám… už nyní sdělit, že všechno, co jste dosud zažili, je jen nevinným dětským hraním… v porovnání s tím… až se sem za dvě hodiny budu muset vrátit… a stále ještě nebudu vědět…, kde je pistole… Potom se – vy všichni – před cestou na tankodrom Koupaliště – převlíknete do čerňáků… A TAM – POTOM – !“

Věta velitele pluku zůstala nedokončena, ale nejenom Jan Rosa si představoval cosi nestvůrně, nelidsky a čertovsky příšerného. Rozhlížel se kolem sebe, každý voják měl pod sebou kolečko vydupané ve sněhu a na sobě téměř všechny oděvy, které mu armáda přidělila. I štíhlý vojín Noha se podobal kouli. Na těle měl bílý nátělník a na něm další dva, tři zelené košile, čerňáky, sako vycházkové uniformy a úplně nahoře maskáče – jako všichni. A probděná NOC – strávená v téměř deseticentimetrové vrstvě sněhu a ve vzpřímené poloze – velice účinně posunula vojínům, poddůstojníkům a absolventům pořadí životních potřeb i hodnot. Sednout si, vykouřit cigaretu a hlavně spát v teple se pro ně pomalu stávalo nejdůležitějšími událostmi na světě –, kromě vojína Kváčka, který si v roztržitosti sobě vlastní stavěl třetího sněhuláka.

- - -

Nové Sedliště - VÚ-2424 – budova 4. tankového praporu, 26. ledna 1983, 08:30

(ZA 248)

Po dvou hodinách se na plukovním nástupišti neobjevil major Hrdý, ale dostavil se major Pašek, pronesl velice stručně: „Vojáci! Pistole se našla! Všechny roty budou mít nadále zredukovaný výcvik. Večerka se posunuje z 22,00 hodin na 19,00. Možná již POZÍTŘÍ nás čeká ostrý poplach – tak se koukejte všichni vyspat, ať si při něm někdo zbytečně nerozbijete hubu. Velitelé rot, velte rozchod!“

Příslušníci 4. tankového praporu Vyzývatele vyhrabávali ze sněhu své věci, vraceli se do budov, ve kterých ukládali sněhem navlhlé předměty zpět do skříní.

K večeru po celém praporu letěla věta: „Pistoli vzal Noha, pistoli ukradl Noha - Noha ze 2. čety 12. tankové roty.“

„Jirko, můžeš jít se mnou?“ obrátil se po večeři Jan Rosa na Jiřího Pilota. „Chci se zeptat Adama, proč vzal právě moji pistoli?“

„Tak pojď! Jdeme,“ prohlásil podporučík Pilot.

Vojín Adam Noha ležel na své posteli, byl zkroucený, podřimoval, a neměl daleko k pláči. Okamžitě, jak uviděl absolventy, začal hystericky řvát: „Táhněte pryč, vy blbci jedni špagátský! Táhněte, odkud jste přišli! Jenom kvůli vám mně na štábu tři hodiny vyslýchali a tak děsně mně vyhrožovali vojenským prokurátorem.“

„Půjdeme, Adame, půjdeme, ale předtím bychom se tě rádi na něco zeptali,“ vysvětloval podporučík Pilot.

„Já vím, budete ze mně zase tahat rozumy jako ještě před hodinou ti blbci na štábu. S nimi jsem mluvit musel, na vás kašlu. Povídám – táhněte, odkud jste přišli! Všechno je to stejně jenom kvůli vám...“

„Adame!“ řekl Jan Rosa.

„HOVNO! Neser mě, ty špagátskej bonzáku, a vypadni, ty SVI –!“

„ADAME -! Půjdu - až mně řekneš –! Byla to náhoda? Nebo chtěls ve skladu zbraní ukrást právě moji pistoli?“

„Tobě nebudu vysvětlovat vůbec nic,“ odpověděl vojín, ale po tvářích se mu začaly koulet tři velké slzy, „stejně mě zavřou.“

„Adame, mrzí mě, že dostaneš trest. My s Jirkou velet musíme, ale možná právě proto bychom se za tebe mohli přimluvit, pokud všechno byla jenom klukovina. Adame, byla to moje pistole! Chci vědět, proč jsi ukradl právě moji pistoli? Chci to vědět dřív než si mě znovu zavolá velitel pluku…“

„Neukradl jsem vůbec nic. Byl bych ji stejně vrátil.“

„Tak proč -? PROČ -?“

Trvalo ještě deset minut než se vojín Adam Noha rozpovídal, mluvil přerušovaně, podrážděně, byl přeplněný výčitkami, lítostí a podivnou bolestí. „Chtěl jsem, aby... byla legrace. Zdeněk – tedy podporučík Roj – mně vypravoval, jak jednomu spolužákovi na vysoký schovali pistoli, jak se klepal strachem..., jak z něho měli všichni srandu... Byl to Rojův nápad, nenávidí vás, protože jste stejní podporučíci jako je on. Honzo, mysleli jsme si, že se rozklepeš, že tě budou vyslýchat, obviňovat, že se sesypeš – a potom nám dáš pokoj.“

„Proč –? Co jsem vám udělal? Co jsem ti udělal?“ ptal se podporučík absolvent Rosa.

„Nic a všechno - seš dokonalej špagátskej vůl. Štve mě, že nám celý dny velíš, že tě musíme poslouchat při každým nácviku poplachu, když si na jiných rotách žádnej špagát nedovolí ani pípnout. Myslel jsem si, že si tvůj strach a trest s ostatníma - i s podporučíkem Rojem - vychutnáme, ale Roj je teď zamilovanej hajzl. Na všechno tady kvůli tý svý Daniele kašle, dala mu nůž na krk… buď ona nebo vojna… a ten šmejd si vybral Danielu. Ale Daniela o něm neví vůbec nic… bude se strašně divit… až ho doopravdy pozná.“

„Takže - tys chtěl potopit jenom mě a málem se ti podařilo potopit Výzvu a tím i celý pluk. Tohle ti velení jen tak nezapomene.“

„To je mně jedno. Všechno na vojně je mně už jedno,“ řekl vojín Noha zoufale a ještě více se na svém vojenském lůžku zkroutil jako hromádka neštěstí.

„Zajímalo by mě, jak se ti podařilo vzít moji pistoli ze skladu?“

„Jak -? Jednoduše! Pamatoval jsem si její číslo, výkoňák nás vždycky do skladu zbraní pouští najednou, každej si vybereme pistoli podle čísla a až potom mu ji podepíšeme do knihy zbraní. Šel jsem si pro zbraň dvakrát a podepsal se jenom jednou, nikdo si toho nevšiml.“

„Hmmm -, opravdu snadný způsob. A kde vůbec byla ta pistole skoro celý měsíc?“ zeptal se Jan Rosa nahlas a pomyslel si: „Při vydávání zbraní občas skutečně panuje chaos, zbraně nám zevšedněly. Kvůli každodenním nácvikům poplachů a ostrým střelbám se vydávají a znovu ukládají i čtyřikrát denně…“

 „Nevím...,“ řekl pomalu vojín Noha. „Boha jeho, nikdo by nic nevěděl, nikdo by ji nehledal, kdyby Roj nežvanil, kdyby nic nehledal – a nestřílel.“

„Takovou blbost by neudělal! Roj střílel z mojí pistole -? Jak se k ní dostal?“

„Nevím! Já to nevím – NEVÍM! Schoval jsem ji za uvolněný kámen v podezdívce schodiště. Jenomže –, když jsem si pro ni za týden šel, abych ji vrátil do skladu – už tam nebyla. A ty, špagáte -, tys měl ve skladu jinou. Nikdo nevěděl… a nechápe…, jak ti… to mohlo… projít… Pistoli jsem dal za kámen – a ona zmizela…“

„Zmizela -? Kam zmizela?

„Byla prý zabalená v igelitových sáčcích a přidrátovaná uvnitř míchačky na beton v přístřešku za třetí eRTéZetkou, ale do míchačky jsem ji já nedal! Jak se dostala tam – tomu já nerozumím, to já vůbec nechápu! A našel ji tam „náhodou“ podporučík Roj!“

„Byla klika, že ji náhodou našel!“ prohlásil Jiří Pilot a zatřásl se zimou při vzpomínce na sněhem prochladnou noc.

To nebyla náhoda. Na štábu pluku ze mě nic nedostali, ale vám to řeknu… Ke krádeži mě přemluvil podporučík Roj –  a potom se sám podělal strachem. Poslal za mnou toho svýho přiteplenýho nabíječe, aby mě hlídal. Včera v noci spolu byli zase v extázi, a když prostřelili okno na štábu, vyděsili se, pistoli dali do míchačky… A dnes ji tam - „náhodou“ - objevili -? TO URČITĚ – tak tomu by věřil jenom naprostej idiot,“ vykládal nakvašeně vojín Noha, bylo na něm vidět, že se potřeboval vypovídat, pokračoval: „Ještě včera byl Roj jedinej důstojník, kterýmu jsem tady na vojně věřil. Měl jsem ho opravdu rád, a on mě podvedl s Lukášem Suchým,“ zašeptal dvojsmyslně a dlaň pravé ruky si přiložil na hrudník tak, že pod ní cítil mimořádně zrychlenou srdeční arytmii. „Ještě včera bych kvůli Zdeňkovi udělal všechno – ÚPLNĚ VŠECHNO! Teď už tady NEVĚŘÍM NIKOMU.“

„Díky –, tak to mně už stačí,“ pronesl Jan Rosa pomalu a znechuceně, společně s Jiřím Pilotem odcházeli z ložnice usínajících vojáků, myšlenky měli nadmíru rozvířené. Podporučík Pilot zhodnotil posledních dvacet čtyři hodin větou: „Ještě chvíli budeme nacvičovat poplachy a takhle blbnout – a nikdo z nás už nebude normální.“

Poslední úvahy podporučíka Rosy před usnutím nebyly příjemné: „Nejen pistole – my všichni jsme přidrátovaní uvnitř útvaru jako v obrovské míchačce společně s tanky, s důstojníky, s politruky, s každodenními fraškami i se zaměstnáními podle pastelkami vybarvených rozvrhů, s politickým školením mužstva, se šokujícími protichůdnými názory a ještě protichůdnějšími rozkazy… Naprosto všechno přesně naplánované se mění minutu po minutě – pouze barva pastelek na týdenním rozvrhu zůstává stejná a neměnná alespoň jeden jediný týden. A přitom se bezedný velebuben míchačky Celoarmádního Vyzývatele již delší dobu stále rychleji otáčí, hněte nás a mísí, aby z něho možná již pozítří – po vyhlášení poplachu – vypadla ŠELMA.“

Celý první díl:

http://www.pismak.cz/vypsbirka.php3?u=&id=349

Dosud zveřejněné části druhého dílu:

http://www.pismak.cz/vypsbirka.php3?u=&id=498

Kontakt na autora: