Jsem vodní znamení. Voda je má modlitba, můj poslední spojenec. Na dně sklenky i v objetí vlastního těla. Jen zavřu oči a ve snech vídám ten prastarý rituál očištění. Slyším hukot příboje, burácení moře a šumění vln, jež se tříští o skály. Ve skutečnosti ale stojím pod vodopádem ve sprše. Má své výhody, voda tu teče dráždivě teplá. Proud mě přibíjí k podlaze, neslyším, nevidím. Odtékám. Jsem čistá až na kost. Pryč je špína, prach a bolest, co se na mě nalepí přes den. Do neznáma plavou sliby, výčitky i zapomenutá předsevzetí. Proudy vody na mé kůži bubnují sólo a já se vlním do rytmu. Údery kapek o zem odměřují metronom mého srdečního rytmu. Tikám, plavu a mizím. Jednou se konečně rozpustím. „Johano, už budeš? Co je k večeři? Malej má hlad.“ Pára mě obtáčí, unáší mě do cizích krajů. Tympány mužského hlasu se vzdalují, jak mě příliv nese od břehu. Daleko, až do neznámých vod. „Tys nekoupila pivo?“ Zalehnou mi uši, vydechnu a poddám se. Padám na mořské dno. Světlo se tu tříští do modro-zlatých paprsků, mám jich plné oči. Nechytím je, vířící písek přináší tmu. Náhle mě sevře chlad. Neumřu, jen mě ledová voda probudí do skutečnosti. Studená je za trest, ale vlije do mě nový život. Odpovím. „Daník má v kastrolu polívku a pak udělám omelety se sýrem. Pivo se mi do kabely nevešlo.“ „Neci políku!“ „Je s knedlíčkama a zeleným hráškem,“ lákám černovlasého prince ke stolu. „Zase vajčka? Nemůžeš usmažit řízky? Dal bych si maso,“ vzdoruje král. A služebná s ručníkem kolem hlavy zahlédne v jeho očích nepřiznanou výčitku a vydá se na průzkum neprobádaných zákoutí lednice. Dva opuštěné kuřecí prsní řízky se jí drze vysmívají do tváře. Panstvo si k nim důležitě vaří brambory a na služebnou zase zbyla polívka. S knedlíčkama. „Večeníček je fuj, já ci pohátku.“ „Táta ti ji přečte, broučku.“ „Táta má pivo.“ Mimoděk si vzpomenu na slabikář. Máma má maso. Táta má pivo. A Malý princ dostane pohádku. „Žil byl jeden král a ten měl tři syny…“ V okamžiku, kdy poslední ze synů soupeří s drakem o zakletou princeznu, Malý princ usíná. Královská dcerka zůstane v moci černokněžníka, nedá se nic dělat. Na gauči před televizí prohrál král souboj s bezmocí. Řada plechovek místo meče, reklamní spoty místo hlaholu bitvy. Zaplakala bych, ale nemám už slzy. Tváře mi spláchne voda z kohoutku. Pak zavřu oči a propadám se do modrých hlubin povlečení. Konečně zmizím.
Ráno mě probudí brzičko, ještě se tma nevzdává světlu. Za okny šumí déšť, něžně hladí ulice a smývá včerejší den. Hltavě piju studený čaj od večera. Projíždějící auta kreslí svými světly strašidelné obrazce na stěně pokoje. „Mámu…“ zamumlá Malý princ a s pěstičkami na očích se mi uvrtá do postele. Jsou slova, která ani stoletá voda neohladí.
„Tak vstávat, loupežníku,“ hladím mu vlasy z čela, „už svítí sluníčko. Čekají tě kamarádi ve školce.“ „Spinkat ci…“ „Víš, jak to bylo v té pohádce? Princ dobře papal, přes den hodně cvičil a nakonec dokázal osvobodit princeznu. Přece bys nezaspal takový krásný příběh,“ lochtám princátko na chodidle. Jak se usměje, mám vyhráno. Zlaté září se hřeje v teplém slunci. Na okamžik se zasním a už stojím na břehu moře. Oběma rukama rozvazuji provazy od plachet, už fouká správný vítr, je čas vyrazit. Do školky plachetnice nedoplují, musíme na tramvaj. „Sem viděl ráno tátu,“ upřou se na mě vyčítavá kukadla, „on smí ještě spinkat?“ Loď zmizela za obzorem, fouká ledový vítr. Stojím na břehu sama a v kapsách mám kameny. „Na něj žádní kamaládi nečekají?“ pokračuje princ nemilosrdně. „Tatínek se připravuje na souboj s černokněžníkem, víš? A až ho porazí, bude všechno jako dřív.“ Sama se leknu vlastních lží, ale Malého prince naštěstí zaujalo štěně, co capká po trávníku. Psí mimino na něj poštěkává výzvu ke hraní. Škoda, že tajnou řeč mláďat všech druhů už neumím.
Do svého hradu se vracím o moře let starší. Padací most spuštěný, z kuchyně voní kafe. „Zítra ho už odvedu sám.“ „Snídal´s?“ „Nemám hlad. Chceš s něčím pomoct?“ Spolknu první odpověď a ohlédnu se. Bosý a rozcuchaný, se zarudlýma očima, král bez království. Šermuje cigaretou jako zbraní, ale štít někde zapomněl. „Ne, to je dobrý…“ „Mluvíš se mnou jak malým dítětem, nejsem přece blbej! Tak jsem jednou vyvařil konvičku, no. A stokrát jsem ti vysvětlil, že jsem to okno nevysklil schválně, abych se pořezal. Byla to nehoda, klidně je umeju.“ „Největší radost mi uděláš, když zkusíš dojít k tomu doktorovi, už ses nechal třikrát přeobjednat.“ „Jsem v pořádku! Kolikrát to chceš slyšet?“ „Tak jo, letím do práce, zkus třeba… “ „Co?“ „Ale nic, měj se.“ Plavu pryč kraulem, odrážím se vší silou, nadechuji se jednou za pět minut. Opuštěného krále zanechávám na dně nekonečné hlubiny smutku. Černokněžník se chraptivě směje. Slyším ho i v tramvaji. Snad už zítra si král vzpomene na kouzla, co ho zachrání. Dobře se nají, pocvičí se v boji a vyrazí do souboje. Snad už zítra propíchne zlosyna mečem svého odhodlání. Každou noc leštím jeho zbroj a volám jeho oře. Jak dlouho to ještě vydržím?
Pozdě odpoledne cestou domů se rozplývám nad darovaným výkresem. Nakonec ho Daníkovi pokazím. Co škody nadělá jedna slza ve vodovkách… Místo chrabrého bojovníka s koněm se na čtvrtce houpá hnědá loďka. Utopená v tmavé modři. „Pro tebe. Ta je heččí než u postele,“ chlubí se Daník. Můj bezbřehý spánek doma hlídá obraz španělské galéry zmítané zlou bouří. Námořníci čekají marně na klidné svítání. Mně se ho dostane od Malého prince nekonečně. Místo pod nohy se zahledím do nebe. Modrá je modrá. Tady i tam. A kdybych já byla tam, co je ona, těšila bych se z téhle chvíle.
Okna jsou zavřená, nedobytná pevnost vzdoruje klíči v zámku. Ruce se mi třesou, když malého kormidluji ke stolu. A pak… pak se nadechnu, než skočím. Na prahu do koupelny jsem zahlédla krev. „Jsi v pořádku?“ šeptám do tmy. „Jo, nedělej si starosti. Omlouvám se…“ Uvařím, uklidím, uložím Malého prince. Pro jednou se umyje v kuchyni. Večer se blíží, tma má ostré zuby a z tlamy chrlí oheň. „Zranil ses?“ ptám se opatrně. „Nerozčiluj se, byl to hřebík, ne žiletka.“ „Je tam lékárnička…“ „Nic mi není,“ zní ze tmy a já se nedvažuju blíž. „Pustíš mě do sprchy?“ vracím se do reality. „Nerozumím tomu,“ zachraptí král do ticha, „pořád se koupeš, nevadí ti to? Já nenávidím vodu. Opravdu. Možná jsem blázen, asi to tak bude. A nejspíš jsem k ničemu, ani nedokážu zatlouct hřebík bez průseru. Co sis to uvázala na krk…“ Sedíme zády k vaně a kapající kohoutek odměřuje noc. Je mi zima a není tu nikdo, kdo by mne mohl zahřát. Nakonec zvednu krále ze země, neváží skoro nic. „Promiň mi to… už zítra začnu… řekni, že mi věříš…“ „Věřím ti. A proč si vlastně zatloukal hřebík?“ Odpovědi se nedočkám. Bezmyšlenkovitě pohladím další černé vlasy v mém bytě. Za chvíli spí oba, otec i syn. Jistě už zítra si král vzpomene na kouzla, co nás zachrání. Dobře se nají, pocvičí se v boji a vyrazí do souboje. Snad už zítra propíchne černokněžníka smutku mečem svého odhodlání. Vždyť přece každou noc leštím jeho zbroj a volám jeho oře.
Tak mu přece pomoz! Kolikrát nám jako dětem máma říkala, ať neplaveme příliš daleko, když jsme ve vodě sami. Na co jsi myslela? Nenapadlo tě, jak nás tvůj odchod poznamená? Kéž bys tu byla a dokázala ty své dva mužské utěšit, sestřičko moje. Už mi docházejí síly, víš? Hrad z písku, co ho spláchne příliv, to je lidský život. Nic víc. Vyčítám sestře ve sprše všechnu bolest a lítost. Dokud se mi neuleví. Poslední kapka ledové vody smyje slzy i vzpomínky. Voda nás obě spojuje, to z ní čerpám sílu. Jsem živá a zdravá, a když bude třeba, přeperu i deset černokněžníků.
Na noční stolek mi někdo položil obrázek v rámu. Plachetnice v objetí moře. A na zadní stranu připsal: Už brzo, snad už zítra se to stane. Darujeme ti svobodu. Ale do té doby nás, prosím, nech u sebe kotvit. Vždyť přece každou noc leštím jeho zbroj a volám jeho oře. Nemůžu jinak. A ani nechci.
|