První lásky, první rozchody. Střety
s policií, alkohol, drogy a smrt. Finanční problémy, rozvody a problémy
s dětmi. Několik různorodých příběhů se slévá do jednoho v posledním
románu Jaroslava Rudiše Konec punku v Helsinkách.
Autor
oceňované knihy odehrávající se v berlínském metru Nebe pod Berlínem se po
vydání svého posledního románu Potichu na čas odmlčel. Jaroslav Rudiš nám
předkládá knihu zestylizovanou tentokrát podle jiné šablony než té použité již
v jeho předchozích knihách. Nebe pod Berlínem bylo z Berlína o
Berlínu. Grandhotel z Liberce o Liberci. Potichu z Prahy o Praze.
Konec punku v Helsinkách je ovšem z neurčitého města v bývalém
DDR a zároveň z Prahy osmdesátých let. Genius loci měst v jeho
posledním románu však nehraje prim. Je to příběh o mladých punkerech
v době komunismu. Není podstatné, v kterém místě či městě se příběh
odehrává. Pro příběh nejsou města nijak podstatná. Rudišovi jde o zachycení
punkového stylu a postoje k životu v totalitní zemi jako kontrast se
svobodnou realitou let následujících, kdy punk naopak umřel.
V knize
sledujeme dva paralelní příběhy v kterých se odehrává řada dalších
miniaturních, ale přesto důležitých. Příběh Oleho a jeho baru Helsinky je
rozkročen do několika časových rovin. Vševědoucí vypravěč nás zavede do Oleho
mladých let. Ole se svým nejlepším kamarádem Frankem zakládají punkovou kapelu
Automat a jezdí po koncertech. Spousta alkoholu, spousta drog a spousta sexu.
Vyhazovy ze školy a podřadná práce v pivovaru. Oba kamarádi se však
nehodlají vzdát a dál hrají. Po neshodě s jejich manažerem se kapela
rozpadá. Jaroslav Rudiš nám v tomto příkladu jemně ukazuje morální rozklad
obou aktérů. Punk a kapela je pro ně víc než rodina. Je to život. Je to pro ně
vše. Bez toho, nejsou nic. Doslova a do písmene. Autor čtenáře ničím nešetří a
pomalu servíruje lásky a rozchody, experimentování s drogami, spoustu sexu
bez emocí, nechuť pracovat a tak dále. Ani jeden z nich nedokáže
s nikým zůstat. Olemu se rozpadne rodina. Svoji dceru nevídá. Ole má svůj jen
bar plný lidí, s podobnými „zoufalými“ příběhy. Z Franka se stala
chodící a mluvící mrtvola. K tomu, aby čtenář pochopil Oleho příběh je
nutné představení vypravěče. Stane se tak v poslední kapitole, kde je již
jasné jak příběh skončí a že vypravěč je člověkem na svém místě a ví o čem
mluví.
Druhý
příběh je příběhem mladé Nancy. Nemáme žádnou možnost, jak se dopátrat toho jak
se hrdinka opravdu jmenuje. Víme jen, že si nechává říkat Nancy podle
přítelkyně Sida Viciouse ze Sex Pistols. Příběh sedmnáctileté punkery se
odehrává v Jeseníku. V městě, kde je „no future“. V „údolí dutých
hlav“. Nancyn příběh je vyprávěn za pomoci jejích deníkových záznamů, díky
kterým příběh více nabírá na autenticitě. Jedná se však o čistou fabulaci
autora. Nancy prožívá svoji první lásku, i když vlastně ani neví jestli je
zamilovaná. Poslouchání punku, pití piva a rumu, souložení, kouření marihuany a
čichání toluenu. To jsou činnosti, které v komunistickém Československu
považují Nancy a její kamarádi za jediné možné a zábavné v této „umírající no future“ zemi. Příběh Nancy
se na rozdíl od příběhu Oleho odehrává v krátkém časovém úseku. Její deník
začíná od podzimu 1986 do léta 1987.
Středobodem
románu zvolil Jaroslav Rudiš koncert německé punkové kapely Die Toten Hosen
v Plzni v roce 1987. Slyšet naživo pořádný a opravdový punk působí
jako magnet na oba hlavní hrdiny celého románu.
Míchání
různých stylů vyprávění si Jaroslav Rudiš zvolil i pro svůj předchozí román
Potichu. Jakoby si ovšem oťukával terén. Román Potichu nebyl přijat úplně
nejvlídněji. Svoji nalomenou reputaci chtěl Rudiš tedy vylepšit. A povedlo se.
Román se čte hladce. Čtenář již nemusí kvůli různým stylům zdlouhavě přemýšlet,
kdo že zrovna pokračuje ve vyprávění příběhu. Deníkové záznamy jsou psány
s lehkostí a rozervaností puberťáka uvězněného v jiném světě a
v jiné době. Oleho příběh je naopak příběhem stárnoucího punkera, který
konečně pochopil, že nežil úplně jak měl.
Jaroslav
Rudiš napsal silný román plný melancholie, deprese ze života, plný životních
omylů a karambolů, plný nenávisti, uzavřenosti a přitom plný svobody a
svobodného ducha. Román o tom, jaké je stárnutí a jaké bylo mládí.
Stárneme.
Nikoho z nás to nemine. Až přijde čas, bilancovat budeme všichni. Jaroslav
Rudiš právě napsal svoji dosud nejlepší knihu. Přečtěte si ji. Je vynikající.
100%
Ukázka: „Funus je mrtvej. Všechno je v prdeli.
Přišla mi to říct Karla. Soused ho ráno našel pod schodama ve sklepě
s igelitovým pytlíkem na hlavě pod kterým měl kapesník s toluenem.
Strašná depka protože kdyby ho někdo našel dřív jako tenkrát Helmut na baráku
tak je Funus živej. Takže Beseda a fernety na jeho počest a všichni seděj u stolu
a nikomu se nechce mluvit.
Večer se dívám před spaním na naši
společnou fotku z dovolený na Baltu v Uhelný kde Funus jako by neměl
oči ale jen do hlavy vypálený černý díry. A jak se dívám má to na všech fotkách
a mně je z toho zima. Helmut je někde v trapu a mutr mi ještě předtím
řekla že to mám pěkný kamarády co fetujou. Vím že jsem se s Funusem taky
spala en nevím kolikrát protože čárky si nedělám.“
|