Doktor Veleba měl rád vlaky. Od dětství bydlel u nádraží, tak se není čemu divit. Znal zpaměti jízdní řád a všechny změny v něm.
Jako kluk sedával na nádraží dlouhé hodiny a pozoroval vlaky. Lidi ho ani tolik nezajímali, hlavní byly mašiny. Když pršelo nebo byla zima, vzal ho výpravčí Vomastek do své kanceláře, a to teprve bylo něco.
Chtěl být mašinfírou, rodiče nebyli nijak proti, až do doby, než se nedaleko městečka srazily dva vlaky a bylo to neštěstí tak veliké, že o něm psaly noviny, a výpravčí Vomastek, neboť jeho to byla chyba, se oběsil.
Nový výpravčí už malého Velebu do kanceláře nebral. Z nádraží zmizely květiny a nádražního bufetu opilci.
Mladý Veleba už taky neměl tolik času vysedávat na peróně. Studoval daleko a domů se vracel, jak to vyšlo. Snadnější cestu by měl autobusem, ale on neváhal několikrát přestupovat, jen aby mohl jet vlakem. Na třetí stanici od města, kde se narodil, a ve třetím vagonu od lokomotivy, poznal během jedné takové jízdy svou pozdější manželku.
Když dostudoval, otevřel si advokátní kancelář ve starém domě u nádraží, ale brzy ji musel přesunout do klidnější ulice. Alespoň ji také vyzdobil obrázky vlaků a jízdními řády.
Časem rodný dům u nádraží prodal a koupil nový s rozlehlou zahradou. V ní si nechal udělat velké kolejiště na malé vláčky. Trať měla dokonce malý železniční most přes jezírko u skalky.
Když nebyl v kanceláři nebo u soudu, každý věděl, kde doktora najde.
Jeho manželství zůstávalo bezdětné, a tak měl na svého koníčka celkem neomezeně času.
Paní doktorová Velebová konzultovala ze začátku manželovo chování s věhlasným psychiatrem z hlavního města, protože ale doktor nezanedbával práci, neopíjel se, nebyl agresivní a vlastně nikomu neubližoval, nedalo se nic dělat. Časem rezignovala, a to i na doktora Velebu.
Chtěla stůj co stůj dítě, nikdo přesně neodhalil, v čem je problém, navštěvovala různé specialisty častěji a častěji. Pokud mohla, k cestám volila zásadně autobus.
Doktoru Velebovi se mezitím jeho trať větvila a větvila, brzo zabíraly miniaturní koleje skoro celou zahradu.
Ve chvíli, kdy je dotáhl k plotu, vrzla branka a přišla paní doktorová, doprovázená mužem v šedém obleku.
- Václave, oslovila manžela, - tohle je inženýr Cvrček.
Doktor Veleba pomalu odložil model lokomotivy, oprášil si kolena, vstal a podal muži ruku.
- Čekám s inženýrem Cvrčkem dítě, pokračovala paní doktorová Velebová. – Je drážní specialista, dodala rychle, jakoby to na faktu, který právě řekla, něco měnilo. – Poznali jsme se ve vlaku, zdůraznila a čekala.
Zdálo se, že doktor neslyšel. Inženýr Cvrček si odkašlal.
- Ehm, ehm, mohli bychom si pohovořit?, zeptal se.
Doktor Veleba vzhlédl od kolejnic a místo odpovědi řekl: - Vás znám.
- Odkud?, zeptal se inženýr Cvrček konsternovaně.
- Z Drážního kurýra, odpověděl doktor. – Z fotografie. Jste šéfredaktor. Ten žurnál odebírám. Už léta, zdůraznil teď on tónem, jakoby čekal na pochvalu.
- Ano, vzpomínám si, řekl inženýr Cvrček mimo čas a prostor, - jste náš věrný předplatitel.
Doktor si klekl a zasunoval kus kolejnice do druhé.
– Jedině, vzhlédl, - je mi záhadou, jak jste se seznámil s mou ženou, vytáhl kapesník a otřel si obličej.
- Ve vlaku, zopakoval inženýr Cvrček.
- V třetím vagóně od lokomotivy?, zeptal se doktor se zájmem.
Paní doktorová Velebová si nervózně utírala ruce do šatů: - Václave! To teď není důležité! Musíme si promluvit.
Doktor položil kolejnici, vstal a znovu si otřel kapesníkem obličej. Na prudkém slunci se potil. – Jsem k službám a vydal se jako první zpátky do domu.
Rozvod proběhl v klidu a rychle, žádné velké podrobnosti nebyly veřejně známy.
Bylo o čem mluvit teprve, když na zahradě Velebových vzplál velký oheň a nějaká dobrá duše zavolala hasiče, míníc, že si pan doktor chce něco udělat. Ale ukázalo se, že pálí jen hromady starých časopisů.
Zanedlouho potom se z města odstěhoval. Zlí jazykové tvrdí, že jel autobusem.
/22.dubna – 3.listopadu 2010/
|