Než kávová sedlina
na dně hrnku si ustele
prsty mé již sahají po hrnku,
pálím si rty životabudičem
zaostřuji, zoom na můj dům
vše jako černá je veselé
srdce do rytmu …bum! bum! bum!
pořád na mne klepe
a já ho stále ignoruji.
V mém těle svítá
žhnou vlákna vlásečnic,
prvotní impulzy života
jsem zpět ve hře
continue, jedu bez save
v žilách tepe život
prudký, horký, skoro bych létal
teď vyřešil bych všechny strasti života.
buch !buch!, buch! Buch!,
zvony ve mne zvoní.
Až po chvíli,
Loreta mého já polevuje,
vše se zklidní a mírem je pohovka
opět ta věrná společnice
leží v mém rytmu, seřízená mým tělem,
pokládám hrnek, sedlina má temný kal
tak hrnek obracím k podšálku
chystám se věštit, lógrotechnikou
pokládám hlavu do náruče milenky
a věštím.. vida.. samé kočičí hlavy!
|