,,Ségra, spíš?“

 Chvilku bylo ticho. Neslyšel jsem vůbec nic. Ani její dech. Pak zašustila peřina.

  ,,Ještě ne.“

  ,,Táta je nějakej divnej, viď?“

  ,,Hm. Je.“ Její peřina znovu zašustila.

  ,,A máma taky, viď?“

  ,,Máma taky.“

  Ségra je starší. Proto se jí na všecko ptám. Ptám se jí na všecko, čemu nerozumím. Poslední dobou se jí ptám pořád. Hlavně proto, že máma pořád brečí. A tátu vidáme čím dál míň. Nevím, co se děje, ale jednou za pár dní nás máma pošle do pokojíka a řekne: nevylejzejte, dokud vám neřeknu. Tak si ségrou sedneme každej na svoji na postel a koukáme na sebe. A nemusíme nic říkat, protože víme, že až nás máma zavolá, bude tam táta.

  ,,Tak pojďte,“ zavolá máma.

  A my pomalu vyjdeme z pokojíku. Na tátu se těšíme, to jo. Ale on je poslední dobou dost divnej. Sedí na gauči a dívá se na křesla před sebou. Rozumíte? My na nich ještě nesedíme, ale on z nich neuhne pohledem. 

  A když dosedneme do křesel, tak máma dojde k tátovi a položí mu ruku na krk. A v tu chvíli táta začne mluvit. ,,Tak co vy dva? Jak jste se měli?“

  ,,Dobře, tati,“ řekneme oba zároveň. Už stejně odpovídáme na všechny otázky zároveň. On se totiž ptá pokaždý na to samý. Je to divný. A ještě divnější je, že máma nechce, abychom mu dali pusu na dobrou noc. Takhle to teď u nás chodí. Jsem rád, že mám ségru. Už jí ani nedělám tolik naschválů.

  ,,Ségra?“

  ,,No?“

  Nevěděl jsem, na co se jí mám zeptat. Asi jediný, co jsem potřeboval, byl její hlas.

  ,,Včera jsem slyšela mámu,“ začla ségra sama od sebe.

  ,,Hm?“

  ,,Někomu volala. Brečela přitom.“ Ségřina deka zase zašustila. Docela jsme se lekl.

  ,...,a pořád opakovala, že už to dýl nevydrží. A kdy nám to má konečně říct.“

  ,,Co nám má říct?“

  Ségra mi neodpovídala.

  ,,Slyšíš, ségra? Co nám má jako říct?“

  ,,Myslím, že táta je mrtvej.“

 Koukal jsme do tmy. Pak jsem začal bejt strašně těžkej. Nemohl jsem se pohnout. Moje ruka vážila tak stotisíc dvěstě milónů kilo. Zastavit slzu, která mi sklouzávala po spánku na polštář, prostě nebylo možný. A ještě k tomu se do mě začla vsakovat tma!

  ,,Ségra...“

  ,,A To, co se nás pořád ptá na to samý, musí bejt nějakej podfuk.“

  ,,Ségra...“

   ,,Mámě ale nic neříkej. Jako, že to víme. Brečela by ještě víc.“

 Těžkost polevila. Ségřin hlas ji dokázal vytlačovat.

  ,,Ségra...“

  ,,No?!“

  ,,Já mámě nic neřeknu.“

  ,,Hm.“

  ,,Dobrou, ségra.“

  ,,Dobrou.“