Dokud jsem jezdil k Renatě do Jeseníku, bylo vše OK. Stříhala mě ona, docela to uměla, jenže já jsem ju přitom občas osahával, takže někdy zajela nůžkami trochu mimo. Občas byla vůbec mimo. Když jsem v roce 1991 dostal invalidní důchod, prodal jsem auto za cenu vraku a přestal jsem tam jezdit. Ve vlaku bych 6 hodin s lidmi nevydržel a navíc to občas v Zábřehu ujelo, takže se cesta protáhla na 8 hodin, To bylo daleko nad mé možnosti. Renata měla odpočátku telefon, já si jej pořídil až dlouho po roce 1989 (beztak jsem na něj rok čekal). Telefonní přátelství trvá dosud, ale ostříhat mě po drátě nedokáže, ať dělá, co dělá. Občas mi nějaká pečovatelka jednou za rok sehnala kadeřnici, která přišla do bytu, ale i toto skončilo. Holiči sice na Pankráci nějací jsou, ale stříhají všelijak a musí se u nich čekat. Nic pro mě. Naposledy mě tam vezli letos v lednu pečovatelským autem. Pak jsem objevil dámskou kadeřnici přímo u nás, U svépomoci, ale odmítla mě holit (stejný problém jako se stříháním, neholil jsem se). Nakonec jsem ji ukecal, ať mi ty vousy sežehne jen tak na hrubo strojkem na vlasy, že mně to úplně stačí. Oboustranná spokojenost trvala jen do doby, než Máňa podala výpověď, protože si málo vydělala a dojížděla přitom asi 20 km zpoza Prahy. Zase jsem zůstal bez holiče. Když jsou vlasy a vousy moc dlouhé a člověk má navíc deprese, je to moc těžké řešení. Normální holicí strojek vezme vousy ne starší než týden, pak už je to utrpení. Možná i pro ten strojek. Pohroma nastala v roce 2001, kdy mě odvezli do Bohnic, kde mě nejen oholili, ale i ostříhali — dohola. Zato léky, které mi tam dávali, stály absolutně za prd (viz mé prastaré příspěvky Když se psychiatrům nedařilo). Doma jsem se opět přestal holit a chodit k holiči, na přesné údaje se už nepamatuji, ale bylo to hrozné. Deprese mi braly veškerou vůli. Nakonec jsem to zkusil s asistenty. Ten první byl výborný, ale po 3 letech odešel. Druhý odešel už po 2 návštěvách a třetí mi je dosud dlužen klíče od domu. Klíče od bytu jen tak někomu nedám, ale klíče od domu nepředstavují vlastně žádné nebezpečí – mám u dveří 1 bezpečnostní a 1 patentní zámek. Když mě opustil poslední asistent, přestal jsem se i koupat. Bál jsem se, že upadnu ve vaně. Vím o jednom tragickém případě osamělé ženy z amerického typu domova důchodců (každý má svůj baráček), která si zlomila krček stehenní kosti a ležela ve svých výkalech 4 dny. Pila jen vodu ze sprchy. Po 4 dnech ji našel soused, kterému bylo divné, že nevychází z domu. Od té doby se bojím koupat sám. Ale i na tohle se našel recept: odemkl jsem oba zámky a telefonicky instruoval Renatu, aby zavolala pražskou záchranku, pokud se po 20 minutách nepřihlásím. Telefon jsem navíc měl v koupelně, kde se kupodivu našlo suché místo. Od příštího týdne mě má koupat pečovatelka, holit se budu sám (možná, že by to ta děvucha zvládla taky). Zbývalo stříhání. Pečovatelka přinesla letáček od jedné kadeřnice z Modřan, která chodí do bytů zákazníků, ale trvala na tom, že musím mít umytou hlavu. Tak jsme ještě jednou použili trik s odemčenými dveřmi na chodbu a s Renatou na telefonu. Pustil jsem si hlasitý příposlech, takže mně navíc radila, abych lezl z vany opatrně. Jo, to jsou starosti stáří.
|