Emil
F. je jedním z lidí, kteří nemají rádi spánek. Důvodů k tomu
mají mnoho, Emil F. má však jen jediný: spánek mu ze života,
který mu už i bez toho připadá jako žalostně krátký, užírá
každou nocí další a další až příliš bolestný kus. To se mu
děje stejně tak jako všem ostatním bytostem, avšak na rozdíl od
nich se s tím on není schopen nijak smířit...
To
jen občas. Jen občas se najdou večery jako ten dnešní, kdy s
namoženými svaly, se zanícením šlach a žil plných unavené
krve, očima podlitýma a morkem svíravě křičícím ulehá do
postele a nevnímá přitom celý ten akt jako odpornou zlodějskou
povinnost, nýbrž jakési vykoupení.
A
tak si tu tiše leží, aniž by sám o sobě věděl, a nechává
dlouhou klidnou noc, aby uzdravila jeho nemohoucí tělo. Tedy
alespoň trochu – o to málo, které se s každou takovou nocí
zmenšuje. A měsíc, ledově zářící, čímsi neúprosně tažen
oblohou, svítí oknem na jeho sinou tvář, pak druhým, zachází a
vychází mezi mraky, třetím, až se tvář najednou z ničeho nic
zvedá a odchází pryč.
Pod
řadou vysokých stromů se táhne cesta. A po cestě dva páry
nohou. Je to Emil F. a Linda T., na než, v rytmu jejich vlastních
kroků, dopadá sluneční svit, hypnoticky střídán stínem kmenů:
svě - tlo - tma – svě - tlo - tma – svě - tlo - tma, zatímco
oni: Emil F. a Linda T., jejichž ruce by se měly dotýkat, plují
tunelem spřažených větví a sledují všechny ty pulzující
barvy - každý sám a po svém. Občas zavane vítr a nadzvedne kusy
bílých chuchvalců, jindy on nebo ona promluví, aby se za chvíli
tak či onak zase ponořili do ticha (šustí v něm tráva a listí),
kterým - a přece spolu! stoupají na vrcholek kopce.
Je
tu tak hezky, říká Linda T., když tam nahoře omylem ale šťastně
upadne do trávy a pak v ní leží a sleduje majestátní nebe, aniž
by se jí chtělo vstávat: Emile F., podívej na ty mraky! Avšak on
není ani za nic schopen odtrhnout oči od jejího náhlého úsměvu
k obloze - takže si tam oba leží a pozorují každý své.
Dvě
naprosto rozdílné věci, dvěma naprosto odlišnými páry očí:
jedny jsou barvoslepé a druhé vidí buď na dálku, anebo na blízko
– ostatní je v mlze, v jejich výpovědích existují rozdíly
gramatické (on/ona), místní (napravo/nalevo) i prostého vkusu
(ode mne/mě), avšak oni i přesto všechno začínají nabývat
dojmu, že se v čemsi nehmatatelném shodnou, i když to nejsou
schopni pojmenovat, natož pochopit.
Ne,
tehdy ještě ne. To až v průběhu života by na to mohli přijít;
pochopit, že ono nehmatatelné cosi nezáleží na tom, na co se
dívají a co slyší, nýbrž na nich samotných, že je to v nich,
a oni pak díky tomu mohli konečně uzřít (kdyby na to přišli a
Linda T. za dva týdny nemusela emigrovat s otcem na západ), že to
cosi je kus člověka v každém z nás.
A
právě takové kusy se nyní potkaly v doteku dvou dlaní. Emile!
odtáhla se vzápětí Linda T., aby hned pokračovala: Ono je to...
Víš, všechno je... Její hlas zněl vážně a smutně, i když se
nutila do úsměvu. Je to složité, Emile. Koukla mu do tváře a
on, netušíc, jakého omylu, co mu dojde až za pár dní, se
dopouští, prohnul své rty a pomyslel si své: „o ženách, které
nevědí, oč jim vlastně jde a dělají problémy.“
Zafoukal
vítr a vzal s sebou pár těch věcí. Stébla se prohnula. Víš -
já, chtěla se vrátit zpět k tématu, ale místo pokračování se
ozval pouhý žalostný dozvuk hlásky „á“, po kterém zůstali
jen nehybně ležet.
Počkej,
povídá pak Emil F. - když vidí Lindu T., jak si podkládá hlavu
dlaněmi, aby ji nebolelo za krkem, a současně s tím slovem
projíždí rukama trávou, v níž chytá malé chomáčky bílé
vaty, tady máš. Děkuju.
Bílé
mraky táhnou oblohou od obzoru k obzoru, až jeden, co připomíná
hlavu, hlavu slona, slona, hodinky nebo lebku, zcela zmizí, zatímco
na protějších polích ten samý vítr, co žene ta oblaka, vytváří
vlny, co jsou vidět jen z dálky – odsud, kde Emil F. po značné
pauze opět prolamuje ticho: Mám rád tyhle chomáče. Padají z
topolů, aby jejich semínka dolétla dál. Jsou to takové jejich
nohy. Takový jeden jediný krok za celou generaci, když už se
nedokážou hýbat tak, jako my.
Úsměv
a druhý, pak Už musím jít a již jdou pryč. Jejich ruce se
dotýkají, ale ty její vždy trochu ucuknou, jako by se bály nebát
těch jeho; ty jeho to nechápu a tak aspoň čemusi věří, nebo
spíš doufají, aby to nemusely vzdát. Kdybys příště šla, tak
ti z těch chuhvalců udělám třeba celý polštář, aby tě
nebolel krk. Ona se usměje, ale potom stejně zabouchnou dveře, což
Emil F. již neslyší, nýbrž jen sleduje z povzdálí společně s
Lindou T., která o patro a o další a o další stoupá schodištěm
panelového domu stále výš. A to bylo toho dne vše. A nekecáš
nám, co? Nekecám. Tak tedy.
Podpis
zde:............., budí se Emil. F. ve zpocené posteli. Srdce
tluče. Hrudník zhluboka dýchá, zatímco on máchá rukama kolem -
prázdnou tak řídkou hmotou, až narazí do zdi a do nočního
stolku a do matrace a do lampy, co začne dlouze a pečlivě
ohmatávat, dokud nedonutí sám sebe uvěřit - že se skutečně
nachází v tom světe, co nemá jen za přelud. A pak Emil F. pomalu
vstává z reálné postele ve tvaru
obchází
ten obdélník, vzpomíná na mládí, přenáší váhu z nohy na
nohu, na Lindu, sune se do předsíně, kterou miloval jako tu první,
dává si na sebe přehoz, na slzy, když ji navždy ztratil, odemyká
a stojí na chodbě, na nekonečné výslechy mladýho kluka, co už
tak trpěl víc, než se patří, zavírá těžké dveře a vidí
přitom naskrz předsíní třetí okno v pokoji, v němž září
měsíc, na bolest, co se vracela v každém z těch na stroji
psaných řádků, klesá po schodech, jde vzhůru na ten dávný
kopec, zahýbá v mezipatře, stojí tam s ní a neví, že ona
odjede, míjí schránky nájemníků, vědět jaké by to bylo,
kdyby nemusela..., klesá po posledních čtyřech schodech, stihnout
ji říct..., z kapes vytahuje zubaté klíče, moct ji tak říct
aspoň to blbé Ahoj, táhne za kliku vchodových dveří, nemít v
sobě kus prázdna, překračuje práh, nemuset v sobě nést něco,
co už nikdy nebude, konečně vychází ven a z toho všeho si přeje
ji aspoň natrhat a ušít ten polštář, jenže je chladno. Moc
chladno. Topoly už dávno odkvetly, jejich chmýří je fuč. Je
listopadová noc roku 1997. A blížící se zima tíží Emila F.
víc, než kdy předtím.
|