|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Pořád z toho stroje mám strach. Tentokrát jsem chtěl použít Konvalininu radu a vybrat neokrouhlou částku 2800 Kč. Vytáhl jsem kartičku ZTP a postavil se na čelo fronty. Pouze první zákaznice moji průkazku ignorovala, že prý děsně pospíchá. Jenže ta snad chodila k bankomatu denně – nezdržela se tam déle než půl minuty. Pak jsem šel na řadu já. Vložil jsem kartu, nacvakal PIN a zvolil si „Jiná částka“. Po chvíli bankomat řekl "shit" a vydal mi lísteček jakýmsi s chybovým hlášením. Když se to opakovalo i podruhé, zahalekal jsem do fronty o pomoc. Byl to v podstatě jednoduché. Jakmile jsem odmáčkl volbu „Jiná částka“, bylo třeba tuto částku ihned nacvakat na klávesnici. Jenže tohle mně ten tupý stroj neřekl. Částku 2800 Kč rozdělil bankomat do dvoutisícovky (zaplať pán bůh za ni) a do čtyř dvoustovek (zaplať pán bůh i za ně). Pobral jsem svou hrst lístečků a odplazil se od bankomatu s pocitem nakopnutého štěněte. Když už jsem byl v metru (žádný bližší bankomat neexistuje), rozhodl jsem se jet k Michaele místo taxíka metrem. Počítal jsem s tím samozřejmě už doma a nadopoval se řádně Neurolem. Cestu jsem zvládl, pouze když jsme projížděli pod Masarykovým nádražím, dostal jsem podobně jako loni chuť vystoupit a odfrčet vláčkem do dálav (dálavy = Rakovník a okolí). Jenže návštěva u Michaely byla nutná, docházely mi některé léky – jen ta čekárna, společná asi pro 8 ordinací, mi jako vždycky dělala problémy. Zašel jsem tedy na WC a za pomoci vody z kohoutku jsem spolkl další Neurol. Michaela vzala na vědomí, že mnou naordinovaný Remood mi dělá poměrně dobře a proto že ho zatím nebudeme měnit. Původně byla totiž plánována změna na Aurorix. Nakonec jsem pobral všechny recepty, i ty, které mi ráno dala obvoďačka a zamířil do lékárny Na Moráni. Tam už mě i moji kartičku ZTP skoro znají. Utratil jsem tam asi čtyři stovky a abych ušetřil za zpátečního taxíka, rozhodl jsem se, že i zpátky pojedu metrem. Kartičku ZTP jsem pořád držel v ruce, v metru je velice potřebná. Bylo časné odpoledne a v metru plno. Celkově vzato však byla čekárna u Michaely nepříjemnější než metro. Nepřijel jsem totiž pečovatelským autem, žádný řidič na mě nečekal a tak mě Michaela nevzala přednostně. Strávil jsem tedy v čekárně asi půl hodiny. V metru jsem pak už jen poklimbával a málem jsem vystoupil na nesprávné stanici. To určitě zavinil ten Neurol.
|
|
|