Od roku 1991 jsem víceméně závislý na Pečovatelské službě. Zpočátku jsem si dokázal nakoupit sám, ale davy lidí v (tehdejších) samoobsluhách a velká vzdálenost do té nejbližší mě přiměly požádat Pečovatelskou službu o nákupy a o obědy, na což jsem měl jako invalidní důchodce tenkrát nárok. Za těch 19 let se u mě vystřídala řada pečovatelek, z nichž na některé stále s láskou vzpomínám. V posledních letech jsem měl nejraději Květu. Vždycky jsem jí volal před nákupem domů (dala mi ochotně číslo mobilu) a bavili jsme se o tom "co nakoupit, co uvařit", jak se kdysi za komunistů jmenoval jeden televizní reklamní pořad. Prostě jsem si nechal od Květy radit, napovídat, jelikož sám jsem seznam pro nákup nesestavil – nedokázal jsem se na to nikdy patřičně soustředit.
      Ještě před odchodem do Bohnic jsem se od Květy dověděl moc smutnou zprávu: přijdu o ni, protože Pečovatelská služba otvírá nové centrum Vyšehrad s novou vedoucí sestrou Renatou „Enderst“ a s jejím týmem pečovatelek (Renée Enderst and her social-worker girls). Po návratu z Bohnic jsem se musel s touto změnou vypořádat. A byla to změna po všech stránkách k horšímu. Takže jsem se pochopitelně pořád hádal s Renatou. Ne se svou přítelkyní Renatou, ale s vedoucí sestrou Renatou Enderst. Hned první problém byl komunikační: na "pečovatelnu", jak tomu ty holky samy říkají, se dalo dovolat jen ráno mezi 7.00 a 7.30. Jinak mě to poslalo do…  hlasové schránky. Žádná mobilní čísla jsem nedostal kromě Renaty a ta svůj mobil téměř nikdy nebrala. Zvykli jsme si tedy na e-maily.
      Krize nastala poslední den před Velikonocemi. Přišla neznámá pečovatelka, přinesla mi na celé Velikonoce 5 malých jogurtů a 5 rohlíků. Když jsem do ní začal "slovně bušit", hájila se tím, že zaskakuje z Podolí a jediné, co z Vyšehradu dostala, byl jakýsi ručně psaný seznam, obsahující oněch 5 jogurtů apod. Já si však nákup na Velikonoce řádně rozmyslel a poslal jej včas Renatě e-mailem. Renata se mi pak přiznala, že poslední pracovní den před Velikonocemi spěchala na poradu do Podolí, kde má Pečovatelská služba ústředí a ten den vůbec počítač nezapnula. Proto si nemohla přečíst mou objednávku nákupu. Od té doby se podobný omyl nestal. Staly se však jiné. Možná vážnější, související s mým pobytem v Bohnicích. Situaci o Velikonocích nakonec skvěle vyřešil asistent: každý den mi nakoupil.
      Nákupy se samozřejmě musejí platit a tak bylo už od začátku vedeno "pečovatelské účetnictví" ve školním sešitku formátu A6 (slovníček). Podepisovala jej při každé návštěvě zpočátku jen pečovatelka. Květa však trvala na tom, abych jej podepisoval i já. Jelikož sešitek zůstával u mě, mohl jsem nákup kdykoliv přepočítat dodatečně. Květa dostala zálohu, zpravidla 1000 nebo 2000 Kč a z ní pak nakupovala tak dlouho, dokud záloha nedošla, což mi dala včas vědět. Jelikož ceny nákupů byly pokaždé neokrouhlé, i zůstatek byl nutně neokrouhlý. Jediným nutným a postačujícím početním úkonem bylo tedy odčítání, které můj Scientific calculator Casio hravě zvládal. Proto jsem občas po Květě namátkou zůstatky přepočítával. Párkrát jsem to přepočítával přímo před ní a Květa zůstala šokována, jak to, že odčítám větší číslo od menšího. Marně jsem jí vysvětloval, že mé skvělé Casio mistrně ovládá i záporná čísla a to znaménko mínus můžu v případě potřeby ignorovat. Květa byla bývalá prodavačka a mistrně ovládala jen "normální" sčítání a odečítání, tedy s kladnými čísly. Neexistuje přece salám s cenou –120Kč/kg…
      Samozřejmě, že i Květa se občas při odčítání spletla. Pokud byl omyl větší, zavolal jsem jí to na mobil. Jen jednou byl omyl tak velký, že Květa ke mně přišla ten den znovu, aby se přesvědčila, jenže Casio se nemýlí, pokud se do něj "nacvakají" správná data. Často jsem se však překlepl a tak Květa byla s ručním výpočtem rychlejší než já se svou slavnou vědeckou kalkulačkou…  ale v průměru se Květa mýlila málokdy, tak jsem sešitek často podepisoval bez okamžitého přepočítání a na tuto nebezpečnou praxi jsem si zvykl.
      Akční thriller však nastal, když jsem dodatečně zjistil, že Květa nezapsala novou zálohu 2000 Kč. Ihned jsem jí volal domů, aby se podívala do obálky, kolik v ní má peněz.
      „Copak se stalo, pane K?“ zajímala se Květa.
      „To vám řeknu až pak,“ lavíroval jsem. „Nejdřív se, prosím, podívejte do té obálky.“
      „Máte tam přes 2000 korun. Chcete to vědět přesně?“ ptala se Květa.
      „Ježíš, to se mi ulevilo!“ odpověděl jsem.
      „Tak povíte mi to konečně, pane K?“
      „Teď už ano. Zapomněla jste tu dvoutisícovku zapsat do sešitku.“
      „To se nedivím, že vám zatrnulo. Mám k vám přijet a opravit to svojí rukou?“ ptala se Květa.
      „To není zapotřebí, hlavně že nechybějí ty peníze.“ uklidnil jsem ji. Opět jsem se přesvědčil, že si člověk má přečíst a překontrolovat to, co podepisuje. Jenže po návratu z Bohnic jsem díky poskytnuté léčbě mírně zblbnul. U nových pečovatelek jsem nákupy a zůstatky přepočítával na Casiu jen zcela výjimečně. V danou chvíli mně totiž bývalo všelijak a nemohl jsem se soustředit. V takových případech jsem vždycky pečovatelce říkal:
      „Já vám to podepíšu, ale berte na vědomí, že nevím, co vlastně podepisuju.“
      Od zřízení nového střediska Vyšehrad přibyla totiž další změna k horšímu zavedená ředitelem: podepsaný sešitek si nyní pečovatelky odnášely s sebou, takže dodatečná kontrola stavu finančního hospodářství byla nemožná.
      Některé pečovatelky se po mém stanovisku k povinným podpisům snažily problém vysvětlit, jiné moji poznámku přešly taktním mlčením. Já jsem se ve svých sporech s Renatou soustředil jen na kvalitu poskytovaných služeb, která byla po všech stránkách mizerná. Jednalo se mi zejména o obchody, ve kterých se nakupuje. Květa chodívala stabilně do Billy, kde byla kvalita zboží slušná. Asistent mi však nakupoval v Arkádách Pankrác, kde bylo zboží ještě kvalitnější. Moje nová stálá pečovatelka Daniela však do Arkád odmítla chodit a nakupovala v periferních kvelbech. Zejména o tohle jsem se hádal s její šéfovou Renatou. Na peníze jsem v tu dobu vůbec nemyslel. Nakonec jsem dosáhl dílčího vítězství: Renata mně přidělila novou pečovatelku Irenu, která do těch Arkád byla ochotná chodit a i jinak byla příjemná (viz můj příspěvek "Krásná neznámá").
      Jenže Irena šla na dovolenou a já po tu dobu "dostal" zase Danielu, která však už v Arkádách nakupovala. Mají tam totiž specifické pokladní bločky.
      V pátek mně Daniela oznámila, že odchází taky na dovolenou a než se vrátí Irena, bude ke mně chodit někdo, koho pošle zastupující šéfová Jana. Jenže v pátek ráno mi to kupodivu po Cipralexu myslelo:
      „Ať přijde příště kdokoliv, berte na vědomí, že jste mi ten zůstatek spočítala špatně. Obvykle mám tuto dobu deprese, ale dneska ne. Já vám to nepodepíšu.“
      „Dělejte si, co chcete, já vám tady ten sešitek nechám a jdu na dovolenou. Na shledanou, pane K.“ odsekla Daniela a jejích 100 kg hrubé hmotnosti odfrčelo někam do dálav.
      Nažhavil jsem kalkulačku, vatičkou na špejli pečlivě vyčistil letitý prach mezi klávesami, takže se objevily i takové pro domácí účetnictví důležité funkce jako třeba arkussinus, zopakoval si některé operace s pamětmi podle rusko-anglicko-tureckého manuálu a začal přepočítávat celé pečovatelské účetnictví ode dne propuštění z Bohnic, tedy od 24.3.2010. Ukázalo se, že zejména Daniela neumí moc počítat – našel jsem jí dva mnou podepsané zhruba stokorunové omyly, které se jakoby zázrakem navzájem téměř anulovaly. Chyby do 10 Kč jsem ignoroval. Pak jsem začal po Daniele přepočítávat měsíční výkazy poskytnutých služeb. Červen souhlasil, ale v červenci, zřejmě opět na pokyn samotného pana ředitele Hájka přešli na úspornější (a tím samozřejmě i nepřehlednější) formulář vykazování poskytnutých služeb. A tady jsem zjistil přešvihnutí měsíčního vyúčtování zhruba o 300 Kč. Ignoroval jsem situaci, že šéfová Renata je na dovolené a oznámil jí situaci přes SMS. Neuznala za vhodné mi odpovědět, ale může být i v zahraničí, odkud je to komplikovanější.
      Od příště si dám na pečovatelské účetnictví pozor a pokud mi pečovatelky nenechají sešitek doma, pořídím si vlastní, kam budu údaje z "úředního" sešitku jen opisovat se jménem pečovatelky a vždycky po čase, když mi to bude myslet, udělám "velký audit".
      A perlička na závěr: pečovatelka Daniela Z. se včera, tj. 20.8.2010 spletla při odčítání o pouhou korunu (slovy:jedna koruna česká)…