|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
1. Jak jsem se dostal do Bohnic a co tomu předcházelo.
Od roku 2002, kdy moje pravidelné pobyty v Bohnicích začaly, jsem se tam dostával jediným způsobem. Objednávat se někam – na to v takové krizové situaci rozhodně nebyl čas. Zavolal jsem vždycky rovnou na Záchrannou službu (155) a oznámil dispečerce své potíže. Většinou to byly nezvladatelné úzkosti (obvykle po nějakých lécích), občas i deprese. Poslali pro mě vždycky promptně sanitku. Jezdí v ní stabilně 2 záchranáři a ti určují, kam se pacient poveze. Většinou mě vezli rovnou do Bohnic, ale někdy mě nejdřív dovezli a Centrální příjem interně nemocných Všeobecné fakultní nemocnice asi kvůli ověření diagnózy. VFN sídlí totiž na Karlově náměstí, což je z Pankráce asi 3x blíže než do Bohnic. Ale 15.2.2010 mě do těch Bohnic odvezli přímo a hned si mě tam nechali. Začátkem února 2010 na mě přestával účinkovat mnohokrát osvědčený Cipralex. Požádal jsem tedy o pečovatelské auto, protože kvůli strachu z lidí nemohu používat MHD. Chtěl jsem jet ke své psychiatričce z Pankráce na Karlák. Při použití MHD je to krajně nepříjemná cesta. Doktorka Novotná (známá krásná Michaela) mi navrhla změnu antipderesiva za jiný druh, ale musel jsem si sám vybrat. Ona se bála, zřejmě vedlejších účinků. Nakonec jsem se rozhodl pro Effectin, ale stěžoval jsem si, že se nedá půlit a základní dávka je na mě příliš silná. Já už totiž tento přípravek v minulosti bral a měl jsem s ním rozporuplné zkušenosti. „Já vás tedy potěším, pane K. Mám tady jedno generikum, které se půlit dá.“ oznámila mně radostným hlasem doktorka. Po předepsání dalších pomocných léků (na spaní apod.) jsem z ordinace odešel a pečovatelské auto mě opět dovezlo domů. Za tuto dopravu platím asi polovinu toho, co bych platil za taxíka. Karlovo náměstí je z Pankráce dost špatně dostupná destinace i za pomoci MHD. Jezdí tam sice také metro, ale to jsem vyzkoušel jen jednou, loni, kdy mi bylo v létě mimořádně dobře. Bez zjistitelné příčiny. Byl jsem náhle bez depresí a bez úzkostí a užíval jsem si toho. Jezdil jsem na výlety vlakem za tarif ZTP, tedy velmi levně. V září toto krásné období náhle skončilo a následoval krátký, ale úspěšný pobyt v Bohnicích, také na pavilonu 26, ale ještě za původní, tedy poměrně dobré party lékařů.
2. Zkušenosti s novým antidepresivem Effectin.
Začal jsem lék brát opatrně, po zlomcích tablety a dávku jsem pomalu zvyšoval. Effectin skutečně začal účinkovat a deprese likvidovat. Po několika dnech však nastal náhlý a vážný obrat k horšímu: Effectin naopak začal moje deprese prohlubovat, zhoršovat. Okamžitě jsem volal své doktorce na Karlák a oznámil jí to. „Musíte ho okamžitě vysadit, ale nechápu to. Vy máte zřejmě paradoxní reakce na léky.“ „To tedy mám,“ přiznal jsem se. „Můj původní psychiatr mi to tvrdil také. Co mám nyní dělat? Mám se nechat odvézt do Bohnic?“ „S tím raději ještě počkejte. Zkuste znovu nasadit Cipralex, ale opatrně.“ radila mi doktorka. Poslechl jsem ji, ale chtěl jsem se těch depresí chtěl zbavit rychle, tak jsem, bohužel, kašlal na opatrnost a začal brát až 2 tablety Cipralexu denně. Silné úzkosti jsem kompenzoval silnými dávkami Diazepamu (je silně návykový, ale tenkrát na mě ještě dobře působil), jenže nakonec jsem si tu sanitku pozdě večer přece jen zavolal, protože v Bohnicích mně od takovýchto stavů dokázali poměrně rychle pomoci správným nadávkováním léků. Do nynějška.
3. Pavilon 26
Je to uzavřený pavilon, na vycházky se smí jen s doprovodem nebo až po svolení lékaře. Jenže právě s těmi doktory nastala největší potíž. Všichni se totiž od minula vyměnili. To se stává v Bohnicích až nepříjemně často – doktoři odtamtud odcházejí za lepším výdělkem jinam. Zůstávají jen ti méně schopní nebo takoví, kteří ještě nemají ani 1. atestaci. Nevím, do které třídy patřila doktorka Kocúrová, Slovenka a parádní koza. Vstupní pohovor se mnou zvládla s vypětím všech sil a hned v první dávce léků jsem objevil velmi problematický lék: Fevarin 100 mg, který mně ještě nikdy nepomohl, navíc takto vysoká dávka hrozila masivními úzkostmi. Léky však nepodává doktorka, ale sestra. Odmítl jsem tedy stovkový Fevarin vzít, protože kromě úzkostí a silné žaludeční nevolnosti na mě předtím nikdy žádný jiný účinek neměl. Pak jsem zaklepal na Kocúrovou a oznámil jí své rozhodnutí. Slíbila mi, že Fevarin vysadí. Jednou jsem se na pavilonu 26 vyspal, čekal jsem jen na primářskou vizitu, abych požádal o změnu ošetřujícího lékaře. Doktorce Kocúrové jsem už nevěřil. Její hlavní předností bylo, že nosila úzké džíny a vysoké boty, takže dala vyniknout svým dlouhým nohám, když si pyšně vykračovala po paviloně. Tímhle se zaručeně deprese ani úzkosti nevyléčí! Primářské vizity (ve středu) jsem se na paviloně 26 nedočkal. Druhý den ráno proběhla tzv. komunita. To je jakási nepovedená náhražka vizity, kdy všichni pacienti sedí ve společenské místnosti a jeden po druhém ventilují svoje potíže. Někteří velmi rozvláčně, dávaje si na každém slově jaksepatří záležet. Já však nevydržel sedět s tolika lidmi delší dobu pohromadě a poslouchat tlachání. Kdybych vydržel, mohl bych přece jezdit i metrem, ne? Prostě jsem se omluvil, že mám silnou úzkost a že mezi těmi pacienty sedět nedokážu. Na paviloně 1 mně tyto předčasné odchody z komunit tolerovali, jenže tam byla řádná vizita každý den. Strach z lidí je častým onemocněním. Odborně se mu kdysi říkalo Sociální fobie, později Sociální úzkost nebo Sociální tenze. Léčit se to teoreticky dá psychoterapií a pozvolným přivykáním na neustále větší skupiny lidí u jinak psychicky kompenzovaného pacienta. V Bohnicích však žádnou snahu o léčení tohoto nepříjemného syndromu nejeví a o léčbu se vůbec nepokoušejí.
konec 1. části
|
|
|