Polibkem něžným (slunečního boha)

probuzen v úžasu jsem zůstal stát,

průzračnost dne i záře démantová

(očí Tvých!) stačí, bych zas byl tu rád!

Motýli touhy teď nad loukou světa

krouží a chtějí Něhu rozdávat,

co bylo-bylo, po smutku je veta,

já chci se smát a Tebe milovat!

Až vášeň prudká opět krev mi vzpění,

po hlavě vrhnu se v života rej,

proč trápit se pro to, co kmání není?

K hostině Lásky, drahá, prostírej!

Shoříme spolu v plamenech svých vášní,

svět kamsi mizí, jsme jen Já a Ty!

To stačí nám a nezdá se nám zvláštní,

že ke štěstí nám

                           už NIC nechybí!