|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Otevírá oči a vidí to, co už tolikrát viděl. Jeho domov, ne nepodobný hrobu. Cela o rozměrech 4x3 metry. Vždycky si přeje, aby se probudil a zjistil, že to všechno byl jen sen. Také by mu udělalo radost, kdyby se vůbec neprobouzel.
„ Co z toho mám? Je tu tma, vlhko, prázdno a nikdy se odsud nedostanu. Kéž bych se už neprobudil!“ promluvil On, Vězeň odsouzený na věky věků. Často mluvil nahlas, ale jemu to přišlo, jakoby mluvil někdo jiný. Svůj hlas nepoznával. Úplná tma tu není. Naproti dveřím je ve dvoumetrové výšce malý zamřížovaný otvor. Je tak malý, že by se jím rozhodně neprotáhl. Alespoň sem pouští trochu světla. Občas na něj dopadne i pár kapek deště. To mu dělá dobře. Je to kontakt se světem venku.
Dokonce, když je jasná noc, může vidět i pár hvězd. To si potom připadá skoro jako člověk. Jeden obrat hlavou nalevo a dobrý pocit je na míle daleko. Masivní ocelové dveře bez okénka působí zlověstně. Vězeň si pořád myslí, že se dveře otevřou a přijde hrozba v podobě zuřícího dozorce. Nikdy ale nikdo nepřijde. Další věc která Ho na tomhle vězení vytáčí.
„ Tak pojďte! Přijďte ke mně! Halό! Halό! Kdo mi dá nakládačku?!“ ptá se často a bouchá na dveře. Ticho. Jen někdy se ozve odpověď. Něco se otírá o dveře, něco mazlavého, slizkého a plazivého. Nebo se ozve chechot. Jako když se směje hyena. To člověka hrozně deptá.
Dnes ráno měl Vězeň náladu v normálu, ani dobrou, ani sebevražednou. Ve zdi u dveří byl malý otočný válec. Každé ráno se válec otočil a na Jeho straně byla miska s něčím, co se snažilo imitovat kaši a plastový kbelík. Modrý plastový kbelík. Jaký paradox ve světě černé, hnědé, šedé a špinavé. V kbelíku byla voda, aby mohl Vězeň zalít suchý záchod v pravém rohu cely. Suchý záchod byla díra vedoucí někam do hlubin pevnosti.
„ Jaké pevnosti? Ani nevím, kde jsem.“
Nad tou odpadní dírou často přemýšlel. Šlo by utéct?
„ Ne! Nemám nic, čím bych mohl hloubit jámu, čím bych kopal a stejně to nevede ven.“
Hladké stěny, ani náznak slabého místečka. Není kudy utéct, není šance. To Ho velmi deprimuje. Často brečí. Občas má období, kdy se chce zabít. Jenomže není jak! Čím asi? Tak si prostě zkoušel rozbít hlavu. Z jednoho konce cely se rozběhl hlavou do zdi. Bum! Stále dokola, pořád a pořád. Až padl do bezvědomí. Rozbitá hlava se mu vždycky zahojila. Zkoušel to nesčetněkrát. Následovalo období přemýšlení. Vzpomněl si na „Jámu a kyvadlo“. Ještě, že tu žádné kyvadlo není, to by mu už nadobro hráblo. Vzpomněl si na „ Motýlka“, mistra útěků, jenže tady není žádná možnost utéct. Tak zkoušel to, co četl v knize „ Tulák po hvězdách“. Pomalu dýchal a po čase se naučil dostat do změněného stavu vědomí. Cestoval ve svém nitru a ještě dál. Po pár měsících ho to přestalo bavit a přišlo období nářků. Plakal celé dny, bez ustání. Utíkal od stěny ke stěně. Bouchal do dveří, křičel a šílel.
Nyní sedí u stěny a „vychutnává“ kaši. Nechutná to nijak. Bez chuti a bez energie. Pak se prochází kolem dokola podél cely.
„ Halό! Prosím, je tam někdo?“ ptá se. Nikdo se neozývá. Chtěl by vědět, proč není slyšet žádný jiný vězeň. I Monte Christo měl společníka. Jen vzdálený smích. Nelidský a zkažený smích. Už zase vibrují zdi. Někdy to dělají. Je to jen nepatrné, ale dá se to pocítit. Někdy někdo něčím škrábe do zdí za ním.
On Vězeň-jeho jméno. Jeho pravé-zapomenuto. Na svůj zločin si nevzpomíná. Ne, opravdu ne. Už si nepamatuje na svůj před-vězeňský život. Ten žil někdo jiný. Pár obrázků z minulosti v hlavě nosí, ale nic moc mu neříkají. Připadá mu, že trest odpikává za odlišného muže, než je on sám. Celý jeho život se odehrává zde. Zde se zrodil a tady zemře. Nějak cítil, že to co měl spáchat, spáchal. Nemohl však pocítit lítost. Jeho mysl už ty události vytěsnila pryč. Je to špatně?
Je tu tak dlouho. Nemá tu ani křídu, aby si mohl dělat čárky za každý rok a tak to prostě nepočítá. Vlasy má dlouhé, slepené...už to ani nejsou vlasy. Vousy má až po prsa a vězeňské oblečení už nemá žádnou barvu. Patrně musí hrozně smrdět, ale sám sebe necítí. A nemá se tu před kým stydět.
„ Ani ty blbý krysy tady nejsou.“ říkal si. V každém temném vězení přeci jsou. Proč ne tady?
Z myšlenek ho vytrhnou zvuky z chodby. Něco velmi těžkého kráčí chodbou, jak rád by to viděl. Stěny opět vibrují a ozývají se skřeky odněkud a od někoho. On neví nic. Nikdy nebyl na chodbě a neví, jací tu jsou další vězni. Pod dveřmy to zableskne. Uzký proužek oranžového světla probleskuje do cely a Vězně se zmocňuje strach. Bytost venku ztěžka a nelidsky oddechuje. Tře se o stěny, jakoby se ani do chodby nevešel. Teplota v cele stoupá a v jednu chvíli se ocelové dveře rozpálí do světle oranžové barvy.
„ Kdo jsi?! Hééj!“ křičí vězeň.
Z chodby se ozve dunivý hluboký murmur a náhle vše ustane. Teplota v normálu, ticho na chodbě a Vězeň nic nechápe. Vězení si s ním zahrává, dělá mu naschvály.
Ráno opět kaše. Opět bez chuti. Dnes je klid, žádné zvuky, jen ticho před bouří.
„ Co se chystá?“ ptal se do prostoru cely.
Další ráno. Dnes žádná kaše. Je to dobře? Ne, nedostal ani kyblík s vodou. To se ještě nikdy nestalo. Byl zmatený a když ani další den nic nedostal, začal si stěžovat.
„ Hej. Vy tam. Vím, že tam jste. Chci jídlo!“ křičel Vězeň do dveří. Odpovědí bylo vzdálené zavití a chechot hyen.
Nemělo to smysl, něco se děje.
Třetí den bez jídla a vody. Cítí se tak osaměle. Rád by brečel, ale nemá co.
„ Pusťte mne ven!“ pro sebe ještě dodal-“ prosím.“
Ani nevěděl jestli má sny, nikdy si žádný nepamatoval a noci mu připadaly jako takové černé nic. Otevřel oči a užasl. Dveře byly pootevřené. Šel od nich chlad. On vstal a rozmýšlel, zda se má vydat směrem do chodby. Není to léčka? Kdesy v chodbě štěkali hyeny a Vězeň slyšel cosi jako bublání. Blížil se ke dveřím a pocítil neznámý zápach.
Stojí na chodbě a nikde nic nevidí, jen tmavou, prázdnou a neznámou chodbu. Nikde žádné dveře do jiných cel. Jen kamenná zeď. Nebyla úplná tma, alespoň viděl kousek před sebe. Napravo chodba končila zdí, tak šel tedy nalevo. Za zdmi se ozývalo již dobře známé škrábání. Vězněm projel nepřirozený chlad. Cítil napětí a zároveň vzrušení z neznámého. Chodba se zůžila do malého a temného tunelu. Zde už vidět moc nebylo a nejnepřijemnější bylo zjištění, že šlape po nějaké lepkavé a mlaskavé hmotě. Trochu to klouzalo. Za nim se ozval řev, který mohl vydávat jen mocný dravec. Přidal do kroku a po chvíli už utíkal. Ohlédl se a uklouzl. Lepkavá hmota ho nechtěla pouštět, ale naštěstí ho nikdo nedoháněl, dravec byl pryč. Tunel končil a zamířil do otevřených dveří nalevo. Vstoupil do loučemi osvětlené chodby. Konečně viděl, čím je obalen. Ta lepkavá hmota byla zasychající krev. Jeho bídný oděv jí byl nasáklý. Otřásl se zhnusením. Pokračoval v cestě po chodbě, kde louče kreslily na zdech pozoruhodné stíny. Strašně se potil a tep se mu zrychloval. Došel k dalším dveřím. Byly pootevřené. Za nimi viděl tmu. Chtělo se mu pryč, ale třeba je to šance k útěku. Vzal jednu z loučí na stěně a vkročil do místnosti za dveřmi. Malá kruhová místnost neměla už žádný východ a bylo jasné, že tohle je cíl cesty. Louče nedokázala prosvětlit celý prostor, ale to, co odhaloval, Vězně ničilo. Naproti němu opírajíc o zeď, sedí mladá žena. Kolem nohou jezero krve, Vězni tuhne krev v žilách. Zná ji. Vedle ženy dvě malé děvčátka v témže jezeře odpočívají. On si povzdechl a vzlykl. Ty mrtvolné oči na něj vyčítavě hledí, jsou mrtví, proč tak mladí? Přiblížil se a loučí si posvítil. On je zná. Ty malé, to jsou sestry, dvojčata. Malé, krásné, nevinné. Vězeň má slzy v očích a nechce věřit tomu, co vidí. Všechny tři jsou probodány. Několikrát a jeho rukou. Dcery na něj ukazují prsty.
„ Špatný otec! Špatný otec!“
Matka děvčat křičí vzteky na bývalého manžela.
„ Je mi to tak líto.“ říká Vězeň. Nyní už ví, proč tu je. Omlouvá se a brečí. Smějí se mu. Zase ty hyenovité zrůdy. Přidávají se k nim zdi. Každý kámen ve stěně to ví. Do ucha mu křičí nadávky. Žena a dcery se na podlaze plazí a hledají svá srdce. On s křikem utíká zpět. Zpět po té samé cestě. Je zděšen. Do uší mu zní křiky dávných obětí.
„ Vrah! Vrah! Vrah! Vrah!“ každý kámen, každé smítko prachu to tu o něm ví. Krysy tu nejsou, protože s někým jako je On, nechtějí mít nic společného.
Utíká tunelem, nohy proklouzávají po krvavém betonu a u tunelu čekají ti dva. Satan a bůh si na něj ukazují. Vězeň vkročil do své cely a zabouchl dveře.
„ Ticho!“ křikl a smích, nadávky a křik ustaly.
Seděl v koutě a plakal. Na vše se rozpoměl a nakonec usoudil, že očistec je to, co si zasloužil.
Otevírá oči a vidí to co už tolikrát viděl. Jeho domov, ne nepodobný hrobu. Cela o rozměrech 4x3 metry. Vždycky si přeje, aby se probudil a zjistil, že to všechno byl jen sen. Také by mu udělalo radost, kdyby se vůbec neprobouzel. Válec ve dveřích se otočil a obejvila se miska s kaší a modrým kbelíkem. Vše je tedy v pořádku.
|
|
|