Spala sama, hlavu v klíně,

přišel k ní muzikant s kytarou bez strun,

pozvedla duši, oči však zamknuty

zahrál jí baladu,tón táhl se líně

myšlenky spletené v melodii

klouzaly po notách za vzdušnými zámky

strom zašuměl, zlehka list upustil, 

svět zešednul, propadl v nostalgii

sedl si vedle ní, chápavé pohledy

nástroj dál hrál baladu svou

náhle duše k tělu se vrátila

vítr se rozkřičel, nebral ohledy

a tak tam seděli v parku podzimu

ona bez lásky on bez života

mládí a stáří v souladu

nemrzli, snad čekali na zimu...