Když Čas přišel do tohoto vesmíru,
byl zmaten. Netušil, jak rychle se má pohybovat. Má běžet? Jít
nebo stát? Z míst, odkud pocházel, byl zvyklý utíkat. Ale co
tady? Od té doby, co přišel, neví a vlastně jen zkouší, jak se
má pohybovat. Mezi bytostmi tohoto vesmíru se o tom mluví
jako o evoluci času. Čas postupně snižuje výchylky mezi
rychlostí pohybu a snaží se přizpůsobit. Proto se zdá, že
někdy téměř stojí a někdy je nedostižný.
Bylo pochmurné londýnské ráno. Lidé
s deštníky
nad hlavou spěchali do útrob nenasytného metra, aby pak byli
vyvrženi někde úplně jinde. Jazyky deště mlsně olizovaly
střechy a ztrácely se v zamřížovaném vězení kanálů. To
ráno se Události vlekly pomalu, líně a unaveně. Po boku jim šel
Čas - vězeň svázaný všeobecnými konvencemi. Kdysi ho Události
chytily jako nezkrotného a krutého vraha, který zabíjel každý Okamžik. Události jej nekompromisně svázaly nekonečným tikotem.
Studovaly jej, trápily a snažily se z něj sedřít veškerou
divokost. Kapky odtikávaly z pout Času i rytmus jeho
kroků zněl jako by byl předem odměřen. Dvojice zabočila do
vchodu stanice…Události zde měly práci sice trochu špinavou,
ale nebyl nikdo, před kým by se mohly zpovídat. Nemusely spěchat,
Čas byl jejich vězněm. Dnes byl Čas nezvykle klidný. Dvojice
zabočila k nástupišti. Lidé zde odklepávali vodu
z deštníků. Nikomu nebylo do hovoru, stáli a čekali, až
přijede souprava. Času odtikávala pouta. Pohledy lidí se otočily
za světlem, které se vynořilo z tunelu. Vítr se jim slepil
ve vlasech s deštěm a mastnotou. Přesně na to Události
čekaly. Utáhly pouta Času a staly se. Ruce se zabořily do zad,
v konečcích prstů bušila vzrušená krev. Anóóó. Pojď
blíž. Pojď ke mně. Jsi můj. Ukážu ti světlo. Dlaněmi projel
lehký impulz. Noha uklouzla po slepené mastnotě. Ohlušující řev
brzd. Výkřiky přihlížejících.
Dál už tomu Události nechaly volný
průběh a začaly si zapínat plášť. Je to za námi. Teď nás
čeká práce jinde. Zatahaly za tikot pout. Odpovědí jim bylo jen
zaskřípání mrtvých ozubených kol. Sakra, ten parchant zase
pláchl. Události si krvavě odplivly do kolejiště. Začaly se zmateně
rozhlížet kolem. Lidé se hemžili okolo hromady masa a kostí mezi
kolejemi nezvyklou rychlostí. Opodál stál o stěnu opřený
Osud. „Co ty tu děláš?“ zeptaly se Události. „Tohle
je divná práce, “ řekl drsným tónem Osud. „Vidíš toho
mladíka v kolejišti? Právě jsem se naplnil.“ „Utekl
nám Čas, neviděl jsi kam běžel?“ „Ne, jenom jsem viděl,
že utíká pěkně rychle.“ „Sakra.“ „Jestli chceš,
můžu vám pomoct. Zastavím Čas, “ nadhodil Osud a narovnal si límec
pláště. „To nejde.“ Osud se jen tázavě podíval. „To
bychom se i my zastavily a nikdy bychom Čas nedostihly. I když
byl náš vězeň, měl nás ve svých rukou. Kdyby se zastavil, my
bychom se musely také zastavit. A my se musíme dít. Musíme
být neustále v pohybu. Kdybys pro nás zastavil Čas, dohnaly by
nás Vzpomínky a my bychom splynuly v jedno.“ „Hodně
štěstí. Čas byl vždycky nevyzpytatelný. Kdybych ho uviděl, dám
ti vědět. Už musím jít.“ Události se rozhlédly. Osud byl
pryč, nástupištěm proudily davy lidí a soupravy metra přijížděly
jako splašené. Události se otočily a rozeběhly. Nemohly si
dovolit stát. Rozutekly se do všech směrů, příjezdů a odjezdů
metra, do všech eskalátorů, cvaknutých lístků, zavření dveří.
Čas jim utíkal a měl náskok. Události se děly rychleji než
obvykle. Vzpomínky jim byly v patách, ale to je netrápilo.
Důležitější bylo dohonit Čas. Prošly tisíce zakopnutí,
náhodných vražení i nevyžádaných hovorů. Slídily jako
tisícihlavá saň v tubusech londýnského metra. Byl to závod
s Časem.
„Našel jsem ho!“ zařval Osud.
Ihned před ním se objevila temná
postava v širáku: „Kde?“ „Měl jsem práci: člověk
v modré bundě. Nejde přehlédnout. Měl jsem se naplnit a
v tom jsem uviděl Čas v jeho očích, běžel jako
splašený.“ „Znám ten trik. Mrknutí oka. Schová se tam a
pak běží jako splašený. Chudák člověk, až s ním Čas
skončí, nebude vědět, kde je. Bude to pro něj, jako by jenom
mrkl, ale v životě bude někde úplně jinde. Stihl ses
naplnit?“ „Nešlo to, neměl vzpomínky. Nevím, co provedl,
ale poslední, co jsem viděl bylo...“ „Nech mě hádat. Ta
nehoda z rána?“ „Přesně, ten rozmašírovanej
člověk.“ „Dík, teď už nám neuteče.“
Oční víčka se setkala a panenku
zalila osvobozující vlhkost. Muž ze zapotácel. Jeho prsty sevřely
zábradlí eskalátoru. Bílé klouby se zableskly přes křečovitě
napjatou kůži.
"Co se stalo? Kde? Haló, ten chlap
spadl do kolejiště, slyšíte!?“
Otočila se k němu jedna tvář
z davu: “My víme, už to říkali v odpoledních
novinách.“
„Né, stalo se to teď, já to viděl,
přímo přede mnou, jak tam..bože,“ při té vzpomínce se mu
udělalo nevolno. „Klid, to bude asi jenom šok,“ odvětila tvář
a splynula s davem. Události nad ním stály a bylo jim ho
líto. Chudák. Je to křehká rovnováha. Vzpomínky, Události,
Čas. Když zdrhne Čas, Události se nestíhají dít a Vzpomínky
mezi sebou předbíhají nebo vynechávají. Jenom Osud je vždycky
tam, kde má být. Události si upravily klobouk a zatáhly za
svázaný Čas. „Pojď, musíme pracovat.“
„A nezkoušej tyhle triky!“
zaburácely Události, když chtěl Čas vykročit dozadu.
|