|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„A napadlo tě, co se stane, když se ti ADAM vrátí a jeho myšlenky se ti nebudou líbit?“ „No, tak se…“ Na jazyk se jí dral výraz „rozejdeme“, znala to z historických knih, ale to nemohla před mámou vyslovit. „Měla bys myslet na něco jiného, víš? Neuvažovalas už o dítěti? V tvém věku by ti ho už v ústavu MIS dovolili.“ „Nevím si rady se svým životem, tak si teď nepořídím děcko, přece.“ „S tebou je kříž, holka!“
Evelína se schovala před světem do čítárny historické knihovny. Sama, jen se svými pochybnostmi. No jo, co když budu znát jeho nejtajnější představy a sny a nápady… a ony se nebudou shodovat s mými? A kdybych ho kvůli tomu vyměnila, co potom? S dalším ADAMem to bude stejné a v MISu mi podobný zákrok u druhého ADAMa určitě nepovolí. Jak to jenom ty páry dřív dělaly? Vždyť jsem prostudovala tolik knih, čím to, že jsem nenašla odpověď, říkala si. V daleké minulosti se partneři rozešli či rozvedli a pak zase sešli s jinými jedinci a tak pořád dokola. V dávnověku existovaly země a kultury, kde byl rozvod partnerů zakázán či jinak omezen, ale pak všechny popisované případy dopadly tehdy tragicky. V nejlepším případě se ona i on svým způsobem trápili do konce života. Anebo rezignovali. Taky nic moc představa. V počítači měla stovky nahrávek komunikace s ADAMem. Nahrávání rozhovorů bylo povinné a ona je využívala ke své diplomové práci o komunikačních bariérách. Na katedře všeobecně panoval názor, že si svého ADAMa drží tak dlouho jen ze studijních účelů.
nahrávka č.18030/57002/AS56T: E: „Mám lístky do virtuální zoologické zahrady. Kdy vyrazíme? Odpoledne?“ A: „Nechceš jít sama? Mně se zrovna moc nechce.“ E: „Sama? Žádná tam nejde sama. Dávají něco v kosmo-vizi, že jo?“ A: „Mám důležitý on-line šachový turnaj.“ E: „To jsi říkal minule taky! A: „Minule bylo před dvěma měsíci, pamatuješ?“ E: „Jo, přesně tak, naposledy jsem tě nutila jít mě někam doprovodit před dvěma měsíci!“ A: „Fajn, vím dobře, že musím dělat, co řekneš.“ E: „Nechci tě nutit! Copak nejsi rád? Dřív jsme spolu často vyráželi ven. Tenkrát se ti to líbilo.“ A: „Poslouchám. V kolik?“ E: „Jestli tam půjdeš jen z povinnosti, tak na to kašlu.“ A: „O co ti jde? Jdu tam proto, že tam chceš jít ty. Tak je to správně, ne?“ E: „Já už nechci nic.“ A: „V tom případě ti vůbec nerozumím.“ E: „To vidím.“ (konec nahrávky obsahoval ještě zadržovaný pláč, tlumený krátký proud vzteklých slov a jedno bouchnutí dveřmi) Ale pravda byla jinde. Byla zamilovaná, nebo v to aspoň doufala. Nebyl nikdo kompetentní, s kým by si o tom mohla promluvit, kdo by měl s láskou opravdu zkušenosti. Tak uvěřila knihám. Milovala ty nahrávky z raných dob jejich vztahu, samá milá slova, zdrobněliny, laskavý tón, přidušený smích komolící slova. Znělo to jako balzám. Dnes jí připadalo, jako by ty věty říkali jiní lidé… Z knih byla připravena, že vztah časem zevšední, běžná komunikace nahradí tu zamilovanou, že ubude laškovných výrazů a přibude vážnost v projevu. Byla připravena. A skoro potěšena, když ten stav nastal. Fáze mileneckého vztahu přešla ve fázi vztahu manželského, tvrdili odborníci v knihách. A ona se tím cítila poctěna.
nahrávka č.29550/61023/TR41D: A: „Co by sis přála k narozeninám? Mně se zdá, že všechno máš.“ E: „Děláš si legraci? V Anti-kvariátu mají nádherně poškozený starý výtisk Romea a Julie!“ A: „Vždyť už jich máš šest. Nechceš něco praktického?“ E: „Třeba jako ten nástavec na hlavu Ostříhej se sám, co jsem od tebe dostala k výročí?“ A: „To byl panečku nápad, viď? Vzpomínáš?“ E: „Bohužel ano… Přála bych si něco romantickýho, nečekanýho, krásnýho.“ A: „Máš mě.“ E: „A novýho.“ A: „… jak myslíš, stačí zajít do ústavu…“ E: „Tak jsem to přece nemyslela! Vymysli něco sám.“ A: „Abys pak nebyla zklamaná.“ E: „Mně je to jedno, co to bude, víš?“ A: „Když je ti to jedno, tak fajn.“ (nahrávka dále obsahovala jedno zavření dveří, zapnutí kosmo-vize na hlasitost stupně tři a šumění při otvírání nápoje v plechovce)
Jenže poslední rok se všechno začalo kazit. Nezajímalo ji, že i na tuto možnost moudré knihy upozorňovaly. Ona si byla jista, že s pomocí nejnovějších poznatků o komunikaci vše zvládne líp, než ti ubozí lidé v dávnověku. Neúspěch brala zpočátku jako své selhání. Anebo je to porucha ADAMa, říkala si později. Bylo to jednodušší, než přiznat vlastní nedokonalost. Zažívali chvíle neuvěřitelné pohody, kdy se jí zdálo, že už se nemůže nic stát. Ale po nějakém čase, ať dělala, co dělala, přišly hádky a malicherné rozbroje. Hloupé tahanice o maličkosti, nedorozumění vzniklá kvůli jednomu slůvku. Nikdo, u koho hledala radu, jí nedokázal pomoci. Tedy samozřejmě, že jí kdekdo radil, ovšem pouze výměnu ADAMa.
nahrávka č. 39087/70044/ES06A: A: „Půjdeš si už lehnout?“ E: „Ne, ještě si chci číst.“ A: „Celý den jsme se neviděli, kašli na ty starý autory, pojď za mnou!“ E: „Zítra mám přednášku, musím to dodělat.“ A: „Evelíku!“ E: „Neříkej mi tak, víš, že to nesnáším.“ A: „No jo, já taky nerad, když tě musím prosit, abys šla se mnou spát.“ E: „Za chvíli…“ A: „Dobrou.“ (nahrávka pokračovala šustěním otáčení stránek v knize, jiným šustěním lycro-plátna přikrývky a přehnaně hlasitým odfukováním spícího jedince)
Nejnovější modely s dokonalým up-gradem a za bezkonkurenční ceny!, hlásaly bilboardy podél cesty. Každé jejich slovo Evelínu přímo píchlo do srdce. Jako by se celý svět proti ní spiknul. Máma, kolegyně v práci, MISák, kamarádky ze školy, pořady v kosmo-vizi a dokonce i ty hnusný cedule na okraji silnic! Vyměň ho! Vyměň ho! Vyměň ho! Její počáteční vzdor se pomalu rozpouštěl pod tíhou pochybností o sobě samé. Jak si mohla myslet, že ona to ví nejlíp, když všichni ostatní říkají opak? Co si o sobě vůbec myslí? Ještě počká, co řeknou výsledky výzkumu myšlenek a… když to nepůjde jinak, tak provede reset stávajícího a nákup nového ADAMa.
Tajně si už doma u matky prohlížela barevné katalogy. „Nabídka se za těch pár let výrazně změnila, co?“ Mámě neušlo nic. „Jen si to prohlížím.“ „To je v pořádku. Koukni na stranu dvanáct, ten je, co?“ „Mami!“ „A všimla sis těch jeho…“ „Na druhou stranu jsou všichni docela stejní, ne? Co se týče funkčnosti,“ přerušila mámu Evelína. „To by ses divila!“ „Ani ne…“ „Jak dopadlo vyšetření té tvé vykopávky?“ „Nebuď hnusná! Ještě nevím, každým dnem by měli zavolat z MISu.“ „Hele, holka, možná to byl tvůj nejlepší nápad, rovnou začerstva uvidíš ty jeho myšlenkový pochody a uvidíš, jakým fofrem ho pošleš na vypnutí.“
Mámin smířlivý tón a slova, která zněla tak pravdivě a reálně, vehnala Evelíně slzy do očí. Ať už je to za mnou, přála si. Všechno zlé pryč, ať už jsem zase šťastná a veselá! Jako všechny ostatní. Pozorovala matčina současného ADAMa. Víc se usmíval, měl širší ramena, rychlejší pohyby, větší sílu. S přehledem zvládal funkci ředitele dopravní společnosti a stejně tak dokonale žehlil hedvábné halenky. Jeho vstřícnost a zájem se Evelíně zdály původně příliš okaté, až ji tím odpuzoval. Ale možná je jen takový, došlo jí později. Anebo se rozumně snaží zavděčit a vyhnout se tak resetu... Vítám vás,“ hrnul se k ní MISák, „mám pro vás dlouho očekávané výsledky.“ Podal Evelíně ruku a pak DVD v plastovém pouzdře. „Uložte si to do paměti počítače, v adresáři je množství jednotlivých odkazů. Každý z nich obsahuje složku s myšlenkami. Dále jsou tam různé názory, úvahy, vzpomínky a takzvané sny vyšetřovaného jedince.“ „Děkuju.“ „Neděkujte předčasně, prostudování všech materiálů vám bude trvat jistě několik dnů. Nechci vám radit, ale můj závěr není příliš optimistický.“ „Jak to myslíte?“ „Stav tohoto ADAMa je neuspokojivý, jeho paměť neuspořádaná, jednání nevypočitatelné, jedná se zkrátka o starý model.“ „Je to pořád můj ADAM. Závěr si udělám sama.“ Zase cítila nutnost ho bránit. Před druhými to šlo lehce. Před sebou to bylo těžší. „Můžu ho vidět?“ „Ano, ale jeho hospitalizace potrvá déle, než jsme čekali.“
Pokoj pro ADAMy vypadalo podobně jako všechna jiná nemocniční oddělení. Jen tu chybělo posezení pro návštěvy. Kdo by sem taky chodil? Evelínu bolelo srdce při pohledu na bledou tvář, která se skoro ztrácela v obvazech. Měl zavřené oči a nebyl oholený. Pohladila jej po ruce, neklidně se chvějící na kraji postele. „Promiň,“ zašeptala, než prchla pryč. Druhý den se odvážila otevřít dokument, za jehož získání zaplatila takovou cenu. Mezi desítkami odkazů seřazených podle abecedy našla své jméno. Dvakrát klikla.
složka č.2077- Evelína - obecné myšlenky bez časového upřesnění: - je naivní a důvěřivá, hodně se nechá ovlivňovat svou matkou, což je někdy strašný. - je krásná, o to víc, když se usmívá, nebo když o něčem se zápalem mluví… - je hrozně upřímná, vlastně skoro vždy říká pravdu. Nerada by tím ovšem někomu ublížila. - je háklivá na „svůj nepořádek“, ale nesnáší ten cizí… - kolikrát neví, co chce. Chápu, že je to výchovou téhle společnosti. - je moc chytrá a vůbec to nedává ostatním najevo. - štve mě ta její nevinná nadřazenost… - zbytečně se uráží, když zaváhám se souhlasem, proč čeká, že budu mít vždy stejný názor? - je taková staromódně čestná, chce každému rozumět, pochopit ho. - děsí mě ta její snaha přijít na kloub každému malichernému nedorozumění. - …
Přeskočila na další řádky, kde před ní ADAMovy názory defilovaly jak na běžícím pásu seřazené podle data. Některé z popisovaných událostí si ani nepamatovala, na jiné měla vzpomínky diametrálně odlišné od jeho. Její pocity neustále přebíhaly od radosti ke vzteku. V jeden okamžik cítila euforii z ADAMovo myšlenek o citu, který k ní cítil, a vzápětí hněv a zoufalství z odstavců, kdy o ní uvažoval kriticky. Doufala, že ji vnímá jako dokonalou, ale zjevně to tak nebylo. Měl ji vůbec rád? Přece to musí mít ADAMové zakódováno, ne? Šla ten večer spát pozdě. Samota jí přišla jako výborný způsob života. Na své pochyby byla stejně sama. Jako každý jiný.
„Tak co, pomohlo ti to?“ sondovala máma telefonicky. „Ještě jsem ty záznamy neprošla všechny…“ „Na to se neptám. Chci vědět, jak ti je? Líp?“ „Ne.“ Evelína slyšela v matčině tónu skrytou výčitku: já ti to říkala… „Budeš mít narozeniny, seženu ti poslední model, co?“ „Já nevím, přece ho po těch letech nemůžu dát resetovat…“ Stále se vzpírala. Nejjednodušší řešení bývají ta nejhorší, říkala si. „Evelíno, svou podstatou je to robot! Má jen ty city, které mu naprogramovali!“ „Tys ho neznala, byl jiný než ostatní.“ Měl mě rád, chtělo se Evelíně zakřičet. Ale do ústavu za ním se jí moc nechtělo. Co když už bude vzhůru? Co když na ní pozná její pochyby?
|
|
|