Trvalo mu bezmála pět dní, než se k tomu opět odhodlal. Stoupl si do koupelny k umyvadlu před zrcadlo a chvíli jen tak hleděl na svůj obraz. Nevydržel to ovšem dlouho, dívat se sám sobě do očí, a tak vzal břitvu ležící na stolku vedle umyvadla a začal se pomalu, rozvážně holit. Netrvalo mu to ovšem dlouho, ostatně oholit tři chlupy na bradě a sedm na každé tváři vskutku není nic časově náročného. Několik krůpějí krve, proplétající se mezi žilnatinou mnohých jizev a jizviček, ovšem svědčilo o náročnosti procedurální. Bylo mu patnáct. Tváře omyl vodou a osušil ručníkem. Až ho večer maminka najde, bude se divit, proč je celý krvavý a bude dělat scény, že se její dítě řeže. Pak otevře flašku a bude jí dobře.

Vyšel z koupelny a až příliš nedbalým gestem si nasadil brýle. Mílovými kroky vešel přímo do pokoje, bosou nohou kopl do krabice s cédéčky a přetáhl si přes hlavu kdysi černé, nyní seprané tričko a natáhl na sebe pruhované trenky. Koukl se na sebe do zaprášeného zrcadla, zpola schovaného za koštětem a po chvíli mudrování vzal do ruky hřeben a učesal se, nebo se o to alespoň pokusil; a snaha se počítá. Oblékl si potrhané džíny, nazul tenisky a na hlavu si posadil bohatýrský klobouk; domníval se totiž, že v něm vypadá jak švihák a nikdo z jeho okolí neměl to srdce mu říct, že v něm vypadá jak blb. Kápl na sebe pár kapek deodorantu, do kapsy strčil peněženku, mobil, krabičku cigaret a zapalovač a vyrazil ven. Jonáš měl rande.

Cestou dolů po schodech se ještě dvakrát zastavil a otočil, aby pokaždé usoudil, že má opravdu všechno a že může směle vyjít vstříc dobrodružství. Nebyl nervózní. Toto mělo být jeho první rande, a tak nevěděl, čeho se má nebo nemá bát, kterýžto problém vyřešil tím nejjednodušším způsobem – prostě se nebál. Vypadl z baráku a vydal se po ulici směrem doleva. Nablýskané výlohy orámované stohy starých novin, bezdomovce a pomočená nároží míjel vpravdě bezmyšlenkovitě, skoro by se mohlo zdát, že ho vůbec nezajímají, což by ale nebyla pravda, protože jindy, když tudy Jonáš šel, tak se skoro u každé výlohy zastavil a obdivoval její obsah. Nezajímalo ho ani tak zboží v nich vystavené, jako spíše aranže a způsob, jakým bylo zboží vystavováno. Připomínalo mu to zašlou slávu řeckých tržišť, z dob, kdy byl mlád. Bezdomovcům vždy dal pár korun, třebaže sám měl tak tak na cigára a chlast, připomínali mu totiž, čím jednou sám byl; a pak, vždy se s nimi dalo zajímavě popovídat. Nevěřili byste, co za moudra někdy takový bezdomovec mezi věčnými pšouky vypustí. Tentokrát si ale Jonáš ničeho kolem sebe nevšímal, byl soustředěn jen na jednu věc, totiž na ono rande. A tak, když konečně dorazil do jedné z rohových kaváren ve městě, právě do té, kde se ta sláva měla konat, tak byl mnohem vzrušenější než po hodinovém rozhovoru s bezdomovcem, kdo ví proč?

Na jednom malém, ale přesto vzdáleném palouku, který se rozkládal všehovšudy na jednom kopci rostlo tu a tam několik bříz. Pěnkava, která mezi nimi poletovala nelétala jen tak, zbůhdarma. Na někoho čekala. Asi by se slušelo dodat, že to byl sameček, tedy pěnkavák. A ten pěnkavák čekal na jednu pěnkavu, tentokráte slečnu, se kterou si dopípal a dozpíval sraz právě na jedné z těch bříz. A poletoval tam, nervózně, jako každý, kdo čeká na druhou nezbytnost na události jménem rande. Ale ona nepřiletěla, a tak se pěnkavákovi, po nekonečně dlouhém čekání, onen obraz pěkného rande rozbil. Stejně tak se rozbil Jonášovi, ačkoliv ve srovnání délky jeho života s délkou života průměrné pěnkavy se zajisté nejednalo o tak dlouhý čas, třebaže v absolutním měřítku to byl čas stejný. A stejně tak se rozbila nebesa v zuřivé bouři poté, co se Jonáš naštval. A památník obětem druhé světové války, který stál na náměstí bezmála od dob druhé světové války, se roztekl pod údery blesků a zmrzlina, kterou si Jonáš objednal, ho následovala chvíli potom. A flíček na bělostném ubruse v kavárně na rohu byl jediným svědkem toho, že se měla stát velká láska. Jonáš šel domů, a netrápil se dlouho; protože to se naučil za svůj dlouhý život, že trápení nemá smysl, zejména pak trápení dlouhodobé. Trápit se mohl svého času židovský farizej, když mu zakázali dělat křesťanům obřízku, ale Jonáš v tom neviděl smysl, a tak to nedělal. A cellové trio v oblacích smutně hrálo...

Přišel domů, praštil dveřmi a čel přímo do svého pokoje, mezi dekadentní špínu všedního dne, sedl do postele, zapálil si a mezi oblaky kouře četl narativní prózu svého kamaráda ze studií. Nebylo to nijak zajímavé čtení, ale neměl co na práci a pak, na to, aby sám byl bohem, neměl náladu, a tak jen znuděně hodnotil snahu někoho jiného. Při jedné větě mu tak silně cuklo v noze, že povalil lahev a špinavá skvrna se rozlila mezi odpadky a oblečením na podlaze. Léta už takto žil ve vlastní špíně, ale jemu to nevadilo. Jistě, ti, se kterými žil a kteří měli tu čest nazývat se jeho rodinou, občas šíleli, ale koneckonců to byl jejich problém, ne? Knihu odhodil, neměl na ni náladu. Vzal kus housky, dvakrát do ní kousl, zapil to hltem vody a šel ven. Venku se dala čerpat nějaká inspirace, kdysi. Dnes bylo umění v troskách, za jeho vrchol byl považován flek na blůze kolotočářovy děvky. Ale i v hromadě sraček, které venku obecně byly, se dalo najít něco použitelného a Jonáš na to spoléhal. Jedno, zdali to měla být stará babička s chodítkem stojící uprostřed přechodu a zmateně koukající na zástupy troubících aut, nebo dávno vyhynulý motýl napíchnutý na špendlíku v rámečku, ležící mezi pornografickými časopisy kdesi na smetišti. Nebo příliš vyschlý hamburger u MacDonalda. Sere pes, říkával Jonáš, a řekl si to i teď. Poesie si nevybírá. Třeba najde něco dnes?

Rychle seběhl po schodech, vyběhl z domu a vydal se doprava. Svědomitě šlapal jen na černé dlaždice, protože měl zvláštní tušení, že je to k něčemu dobré. Obyčejně to nedělal, připadalo mu to hloupé, skoro jako nějaká pověra, ale jeho tušení mu řeklo, ať to tak dnes udělá, a tak to dělal. Nebyl z těch, kteří se svými tušeními diskutují, tak nějak to neměl zapotřebí. A tak šel, dlaždice po dlaždici, dokud nedošel na první přechod, kde pochopitelně dlaždice skončily. Přeběhl ho bez rozhlédnutí, štěstí mu přálo a nic ho nesrazilo. Jonáš měl pocit, že spěchá, a tak doopravdy spěchal. A než se sám nadál, tak stál přímo před starou, posprejovanou, pochcanou a poplivanou budovou nádraží. Neotevřel dveře; raději počkal, až dojde jedna paní a otevře je za něj, nechtěl se totiž těch dveří dotýkat, a ta paní, co je otevřela, toho pak také dva týdny litovala, vždy, když si mazala ruku mastí na ekzém. Jonáš si koupil jízdenku. Jel jen dvě stanice za město, ale i tak ho ta představa naplnila jakýmsi tajemným vzrušením. Co se přihodí? Občas podobné zkratovité jednání prokazoval, školní psycholog by o tom mohl vyprávět. Najednou se sebral a někam šel či jel. Protože ale nikdy nedošel k úhoně, považovalo to jeho okolí za možná podivnou, ale rozhodně ne nebezpečnou kratochvíli. Lepší, než kdyby fetoval, říkávala jeho matka, zatímco její syn visel někde na nějakém útesu. Moc se o něj nestarala, a Jonáš za to byl rád. Poslouchal monotónní zvuk vlaku a přemýšlel. Nevymyslel toho moc, nakonec jel jen dvě stanice, a tak byl v krátké chvíli v cíli. Vyskočil z vlaku málem ještě za jízdy a rychlým krokem šel přímo ke kopci, který byl kus za nádražím. Minul buk, druhý a zanedlouho třetí, postupně jich míjel celá kvanta, pomalu se dostal do lesa. Stromové pásmo ovšem brzy skončilo a Jonáš se jen usmál a šlo se mu lépe; mouchy a jiný hmyz, který se ve vlhkém chládku stinného lesíka ukrýval a jeho obtěžoval mu totiž nebyl po chuti a stejně jako Jonáš opustil lesík, tak hmyz opustil Jonáše. A Jonáš se rozběhl a vyskočil na první skalku, a z ní na druhou a dále a dále. Skákal tam mezi skalami a mezi stánky na tržišti, než se najednou zastavil a sedl si na pařez, v jedné ruce už připravené cigáro, v druhé zapálený zapalovač. A nic si nedělal z hlídače, který se k němu pomalým krokem šoural a hulákal na něj, že se zde nesmí kouřit. Když k němu konečně došel, tak mu Jonáš odklepl popel na špičku boty, zahodil nedopalek, uskočil před hlídačovou holí a šel pryč. U stánku se starými knihami se zastavil.

„Máte knihy?“ Prodavačka se na něj zadívala jako na blázna, zamumlala si něco nelichotivého na adresu dnešní mládeže, odplivla zelený chrchel kamsi na podlahu a řekla mu, že knih má dokonce plný krám.

„Proto se to tady jmenuje knihkupectví,“ řekla mu ještě. „Jestli chceš něco konkrétního, tak mi to řekni, jinak vypadni,“ukázala prstem pryč.

„Já se ptám, bábo hloupá, na knihu, ne na ten brak, co se dnes prodává,“ pokračoval Jonáš netrpělivě. „Chci něco, co se dá číst, máte něco takového?“

„A co by to jako mělo být,“ zabručela stařena, „pověz, ty chytráku? Já tu mám spoustu knih, jestli si dovedeš vybrat, a jestli máš peníze, samozřejmě, tak ti nějakou prodám,“ pokračovala, „ale to si pamatuj, já nejsem katalog jako v těch knihkupectvích, který asi znáš, hejsku.“ Ukázala okoralou rukou na regál knih, které by snadno mohly soutěžit o to, která je víc plesnivá, kdyby byly živé a kdyby někdo takovou soutěž pořádal, a samozřejmě kdyby o to měly zájem. Jonáš se nechtěl dále zdržovat hovory o ničem se stařenou, která si nepamatovala ani kolik jí je let a raději zašel přímo k regálu a opatrně se stohy knih začal prohrabovat. Zjevně nic zajímavého nenašel, protože se po chvíli otočil a beze slova odešel pryč. Stařena na něj chvíli koukala, pak se jí najednou rozzářil obličej, jako by si na něco vzpomněla, a odešla někam dozadu. Jonáš opustil skály a trh a vylezl na borovici. Po cestě ke špičce stromu sebral každou šišku, na kterou dosáhl a když konečně vyšplhal až nahoru, náruč plnou šišek, tak se pohodlně posadil na větev a za zpěvu píšťaly začal házet šišky do všech světových stran, pozorujíc jejich dráhy, které si vždy načrtl do paměti, aby je pak mohl doma přenést na papír. Doma už měl celé stohy podobných děl, ale rád přidával další a další, protože ničeho není nikdy dost a pak, vždy mohl udělat ještě další. A protože ten den odhodil už poslední šišku, a v krabičce měl už jen tři cigarety, tak slezl zase dolů a šel na vlak domů. A lehký popěvek „chtěl bych tě potkati na ulici“ se táhl z jeho rtů a náhodnému pozorovateli by snad i mohlo být líto, že v tu chvíli nebylo uší, která by to slyšela.

***

Otevřel oči. Ne pozvolna, ne trhaně, ale najednou, současně a v jednom momentu, skoro by se dalo říci, že v jednom okamžiku. Vstal a šel si sednout do kuchyně, kde na něj čekala matka a hlavně – snídaně. Sedl si na židli k oknu a začal pomalu loutat chleba s marmeládou. Jeho matka, žena po čtyřicítce, s kdysi kaštanově hnědými vlasy, které jí každá záviděla, nyní však již notně šedinami prokvetlými, postavy spíše plnoštíhlé, nežli štíhlé, žena strhaných rysů, z práce, kde každý den pracovala jako pomocná švadlena, aby její syn a ona měli kde bydlet, žena, která přes mnoho nedostatků a celkovou unavenost životem pořád měla jakousi krásu, stejně jako poslední kvítek vřesu na větrem bičovaném skalisku, žena, která byla jeho matkou v tomto životě, na něj po týdnu mlčení promluvila.

„Dobrou chuť.“ Otočila se na něj, letmo se na něj podívala a otevřela ústa, jako by chtěla ještě něco říct, když v tom zapískala konvice, šálek kávy čekal. Otočila se zpět ke kuchyňské lince a slova, která měla být vyřčena, nasucho spolkla.

„Díky, mami,“ řekl Jonáš. Další slova spolkl s dalším soustem chleba a raději pozoroval děti na chodníku, jak jdou do školy. Sám do školy už nechodil. Přetrpěl dalších devět let povinné školní docházky, třebaže nebylo, co by ho mohli naučit, a dál v tom pokračovat nehodlal, třebaže věděl, jaké tím své matce působí trápení. Vždycky pro něj chtěla něco lepšího, než měla ona ve svém životě a on ji pro to měl rád; školu ale nepotřeboval, nechtěl ztrácet čas, a ona se s tím pomalu srovnávala. Jonáš nevěděl, co si o ní má myslet. Celé věky hledal rodiče, kteří by byli schopní najít jeho génia a rozvíjet ho. Zatím je nenašel. Tato žena, toho času jeho matka, byla zamlada nadějná intelektuálka, které se ale v životě příliš nedařilo a nyní byla jen odrazem své minulé slávy. Přesto se pro svého syna snažila najít jen to nejlepší, alespoň dle jejího názoru, do kterého spadala i její představa o studiu a nutnosti nejen střední, ale i vysoké školy. A on, tím, že do školy dále nehodil, ji svým způsobem zklamal.

Zvuk zavíraných dveří ho vytrhl z úvah. Matka šla do práce. Rozloučila se s ním? Jonáš nevěděl a po chvíli mu to bylo vlastně jedno. Beztak se večer vrátí. Zvedl se a šel do koupelny. Sundal ze sebe oblečení a během pár chvil se osprchoval; byl zastáncem myšlenky, že když už tu nebohou ženu vyžírá, nemusí jí ožebračit a šetření vodou byl jeden ze způsobů, jak jí ulevit. Oblékl se a vyrazil ven, na každodenní hledání. A připomněl mu to až jeden vandrák na lavičce před samoobsluhou.

„Nazdar Jonáši,“ zahalekal na něj už zdaleka. „Jak je?“ Jonáš k němu pomalým krokem došel.

„No hele docela to jde,“ pokusil se o úsměv Jonáš.

„Co je s tebou?“ Ten pobuda, říkejme mu například Mojžíš, znal Jonáše dlouho a hned poznal, že „to vlastně docela nejde“ a že Jonáše něco trápí. Také věděl, že to se častokrát nestává, že by Jonáše něco trápilo.

„Nevím, Mojžíši,“ pokračoval v hovoru Jonáš, „asi jsem jen moc přemýšlel. Víš, moje matka. Začínám zjišťovat, že asi není ta pravá. Nejsem si jist, zatím, ale tušení tam je. A chceš slyšet pravdu? Už mě to nebaví. Nebaví mě pořád hledat něco, co není.“ Jonáš se odmlčel, polkl a podíval se někam do neurčita, směrem akorát za Mojžíšovo levé rameno. Mojžíš se zasmál, chvíli se přehraboval ve svých krámech a vytáhl jakýsi zaprášený papír. Ukázal ho Jonášovi.

„Co je to?“ Jonáše to asi ani doopravdy nezajímalo, ale řekl si, že projeví trochu zdvořilého zájmu, než půjde dál. Mojžíš ten štos papírů oprášil a ukázal Jonášovi titulní stranu. Jonáš uviděl pod zahnědlou vrstvou čehosi číslici 1379.

„Víš, Jonáši, od tohoto roku tady sedím, právě na tomto místě a podívej – zvedl se, nikoliv bez patřičného hudebního doprovodu praskání jeho kostí a skřípání kdovíčeho – vidíš tady nějaký důlek? Nevidíš, přesně tak. Mnoho času může uplynout, než se stane to, co očekáváš, a někdy se to třeba nestane nikdy. Ale utekl jsem proto z tohoto místa? Mohl jsem jít do lesa sednout si na mech, tam by byl důlek během minuty. Ale jak dlouho by tam byl? Co bych z toho měl? Ha? A stejně tak musíš ty být trpělivý a nevzdat vše po pár letech, kdy jsi měl tak tak šanci letmo tu ženu poznat. Máš celý čas světa na to, abys hledal, tak to dělej pořádně!“ Mojžíšovu promluvu přerušil silný záchvat kašle, Jonáš měl v jednu chvíli strach, aby se neudusil. Mojžíš ale zřejmě měl tuhý kořínek a krvavé soply, které z něj létaly, ho vůbec nevzrušily; a kolemjdoucí žena, které jeden ušpinil kabelku a která se na něj proto rozčílila teprve ne. Ta promluva ovšem na Jonáše zapůsobila; zapůsobila na něj takovým způsobem, že když odcházel k rybníku, který byl přes celé město, tak se s Mojžíšem ani nerozloučil a nechal ho tam vytlačovat důlek samotného.

Ocelově šedá hláď jezera lemovaná trsy lučních trav a větvemi staletých stromů, jejichž jména ovšem Jonáš neznal, křik vodního ptactva ztrácející se ve věčném tichu, mlžný opar jakoby těsně před zvednutím, ke kterému nikdy nedojde, podobný pohled se Jonášovi otevřel. A ovšem, kostel. Majestátní budova pod pláštíkem prostého stavení se rozléhala na nevelkém prostranství zrovna naproti Jonášovi, ovšem za jezerem. Obešel jezero a ani se moc nezablátil, během své cesty bahnitou cestičkou. Komárů také moc nepotkal, jen pár, a žádný z nich si nedovolil kousat ho; a to navzdory tomu, že dle určitých měřítek byl Jonáš opravdu k nakousnutí. Vešel do svatostánku božího, který se v těch časech ještě nestyděl mít dveře otevřené pro každého, kdo tam chtěl přijít; občas se někdo takový našel. Jonáš šel za knězem, Koniášem. Koniáš se při zvuku jeho kročejí otočil a podíval se na Jonáše jako na starého známého.

„Už jsi s ní promluvil?“ Vážný tón v jeho hlase nenechal nikoho na pochybách, že svou otázku myslí smrtelně upřímně.

„Ne,“ pravil Jonáš, „s kým?“

„S Paní jezera,“ řekl Koniáš a bez dalšího slova odešel do zákristie.

***

Sličná žena v šatech z hedvábí, které, celé mokré, svůdně kopírovalo křivky jejího těla, od pevně stavěného prsu přes Venušin pahorek, ladně vytesané stehno a obloukem až k druhému prsu, že by Leonardo lépe štětcem netáhl a Michelangelo lépe kladívkem neudeřil, stejně jako Vergilius lépe nenapsal a Farinelli lépe nezapěl. Stála uprostřed jezera, sama, a prstem ukazovala na Jonáše. Ten přistoupil blíže, dokud mu to voda dovolila a zavolal:

„Paní jezera?“ Přikývla.

„Paní jezera!“ Zavolal znovu, tentokráte ne aby se ujistil, ale aby ji vhodně oslovil. Pokynula mu.

„Přijdeš ke mně a nepřijdeš sám,“ řekla, poněkud panovačným hlasem. „Vrátíš se, odkud jsi přišel a dojdeš pro toho, kterého Mojžíšem zovou. Přivedeš ho sem.“ Gestem, které nepřipouštělo nějakou diskusi, totiž tím, že se potopila, svůj monolog ukončila a nechala Jonáše stát na břehu, ještě zaposlouchaného do ozvěny žblunknutí. Stál tam doopravdy jako hlupák, a protože mu tento stav nevyhovoval, rychle se sebral a udělal jediné, co mu zbývalo, totiž že šel zpět do města, třebaže vůbec nevěděl, proč.

Když konečně dorazil zpět do města, netrvalo mu dlouho, než Mojžíše našel, vzhledem k tomu, že ten seděl pořád na to samém místě. Když ale slyšel, že se má zvednout a jít někam k jezeru, to už se mu nelíbilo.

„Víš, Jonáši,“ začal rozšafně, „já vím, že mě tam chce. Ale mě se tam nechce. Sedím tady celou věčnost, tak proč bych to měl měnit? A navíc, co když zrovna promeškám tu chvíli, kdy se tu vytvoří důlek?“ Jonášovi dalo spoustu práce dědu přesvědčit o tom, že když tam nebude sedět, tak se žádný důlek nevytvoří, nemaje pod čím, a že je vhodné, kdyby šel s ním k jezeru. Argumentace byla dlouhá, došlo i na vzrušené mávání rukama a na zvýšený tón hlasu, to když Jonáš nazval Mojžíše starým bambulou a na oplátku se dozvěděl, že není o nic víc, ale že Mojžíš se za to alespoň nestydí. Nakonec se ovšem oba sebrali a vyrazili k jezeru a poprvé za celý svůj život Jonáš nevěděl, za jakým účelem a co se bude dít a popravdě řečeno ho to poněkud znervózňovalo, protože on vždy věděl. Ještě mu zbývalo protáhnout Mojžíše blátivou stezkou, protože bůhvíproč se po ní Mojžíšovi nechtělo jít. Vůbec zřejmě nebral zřetel na to, že je beztak celý umolousaný, a tak nemá, kde by se ještě ušpinil. Zaníceně vykřikoval něco o tom, že musí dbát na to, jak vypadá a kdyby věděl, kudy půjdou, tak by si prý rozhodně nebral své nejlepší šaty. Jonáš, který dobře věděl, že Mojžíš má jen jedny šaty, se tím nijak nevzrušoval a brzy došel k tomu, že se jedná jen o dobrácké huhlání starého pána, který si musí na něco postěžovat, aby byl litován a svět se na něj nevykašlal. Když konečně došli ke kostelu a otočili své zraky na jezero, Paní jezera tam už stála a zjevně na ně čekala.

Chvíli se na ně jen tak dívala, než na ni Jonáš, celý netrpělivý, zavolal, že jsou tady, jako by ona snad byla slepá. Usmála se a promluvila.

„Viam inter aquas reseres , Moyses, et ad me venietis. Scipium de betulanus cui ibi crescit defringes, et aquae nutes, solae reserent. Quis praeter-hac, vobis diceram, ab usque huc venietis.“ Jonáš jí nerozuměl, ale Mojžíš zjevně ano. Ulomil hůl z olše nedaleko stojící a přišel co nejblíže k jezeru, jak jen mohl. Pozvedl hůl směrem k jezerní hládi a ta se před jeho gestem rozestoupila. Jonáš na to koukal jako výr, třebaže sám podobná přirovnání neměl rád, protože jen zobecňovala beztak zmatenou skutečnost. Mojžíš, napříč jeho předchozímu láteření kvůli troše bláta, nyní neváhal vkročit do půlmetrové vrstvy jezerního bahna, které před jeho holí neuhnulo a Jonášovi nezbylo, než jít za ním. Celý ohromený pozoroval vzdouvající se vodní stěny kolem sebe a koukal na ryby, které byly nejméně stejně vyděšené jako on. Došli k Paní jezera, ale oběma jim bylo hned jasné, že Mojžíš udělal něco špatně. Stála tam, chudinka, celá zablácená, ta tam byla všechna její krása. Zdálo se, že se vody rozevřely i pod ní a nakonec se ukázalo, jaké štěstí bylo, že tam tolik bahna bylo, protože kdyby tam nebylo, docela určitě by se chudinka celá polámala. Protože ale byla dáma, tak spolkla několik nadávek, které se jí linuly na jazyk a jen po Mojžíšovi vrhla celou hromadu šípů z ledu, tak pronikavý její pohled byl.

„Tvůj čas zde končí,“ promluvila k Jonášovi, „dlouho tady trávíš vzduch a nebudeš více. Teď se vrátíš do města a urovnáš své vztahy, dobře víš, jak to myslím. Pak se vrátíš, pošlu tě na jiné místo. Postavíš si obydlí, uhněteš ho z hlíny, nebo uliješ z kovu, to je na tobě, a budeš hlídat cestu.“ Jonáš na ni zmateně koukal, odporovat se však neodvážil. A Paní jezera ho propustila.

Vrátil se trochu posmutněle domů a čekal, až se vrátí matka. Nečekal takový konec, tato žena se skoro zdála být tou pravou, rozhodně se jeho představám přiblížila nejblíže ze všech, které kdy potkal. A teď tohle? Bude muset odejít? Nebyl to pro něj problém, alespoň z technického hlediska, problém cítil v tom, že to není správné, že neodchází z vlastní vůle tak, jak to dělal vždycky. Sedl si do křesla a pohledem bloumal po stěnách, po nábytku i po matčině knihovně. Nikdy se do ní vlastně pořádně nepodíval, měl vždy za to, že tam nic zajímavého mít nemůže. Teď už na tom nezáleželo, stejně si nic z toho nepřečte, ale při pohledu na tu prostou polici plnou knih ho napadlo, že jí možná měl věnovat celkově více pozornosti. Usnul a probudila ho až matka slovy, že přichystala večeři. Krupicovou kaši, úplně obyčejnou, jakou jedl už mnohokrát, dochucenou skořicí a cukrem. Sedl si ke stolu, naproti matce, a pomalu jedl, vychutnával každé sousto. Najednou se mu zdálo, že v ní cítí něco její lásky k němu, nikdy pořádně nevyřčené, ale přesto, jak se nyní zdálo, vždy přítomné. Po tváři mu stekla slza, rychle se podíval z okna a nenápadně ji setřel. Nechtěl, aby ho takhle viděla. Dovečeřeli, ona umyla nádobí a po únavném dni v práci si šla lehnout, odpočinout si, aby zítra byla v práci svěží a vydělala více peněz pro oba. Počkal, až si lehne a když usínala, tak jí popřál dobrou noc. Usnula. Políbil ji na čelo, tak, jak by to měl dělat syn milující matku. Pak začal dělat nezbytné přípravy. Ona na něj zapomněla, nevěděla, že vůbec kdy měla syna, jeho pokoj se stal obyčejným prázdným pokojem pro hosty a jeho věci zmizely, stejně tak jako její věci, které nasvědčovaly tomu, že měla někdy dítě. Udělal z ní osamocenou, zlomenou ženu, starou pannu, která nikdy nebude mít nic jiného, než ducha ubíjející práci, nuzné bydlení a častokrát nic do úst, ženu, která nikdy nebude mít dítě, zemře samotná a pohřbena bude na útratu státu. Mrzelo ho to. Udělal to již mnohokrát, ale u této ženy mu to bylo líto. Nezasloužila si to, snažila se. Ale muselo se tak stát. Naposledy se na onu ženu podíval a pak odešel, navždy z jejího života.

***

Paní jezera už čekala. Jonáš přišel, sám, bez ničeho, až k ní a čekal. Ona se na něj podívala s nekonečným odporem a beze slova ho poslala pryč.

***

Objevil se kdesi v nehostinné krajině, samá skála, bláto a písek. Pršelo. Jonáš tam chvíli stál na dešti a přemýšlel, co dál. Nikdy s podobnou situací nepočítal, nepředpokládal ji. Dlouhé věky svého života žil ve svém městě, které viděl růst od počátků, a těžko se mu vzpomínalo na život předtím, na cokoliv, co mu mohlo pomoci překonat život na takovém místě. Jedno mu bylo jasné – jak řekla Paní jezera, bude si muset postavit obydlí, ve kterém pak může přemýšlet, co dál, jak odsud pryč. Protože neměl žádný kov a ani nic, s čím by mohl odlít obydlí, od tavící pece počínaje a formou konče, tak se musel zamyslet nad druhou variantou, méně příjemnou a dozajista méně komfortní, ale v dané situaci jednodušší a určitě jedinou možnou, totiž že si bude muset své budoucí přístřeší uhníst z hlíny. Té kolem bylo dostatek, vinou deště byla řádně měkká a poddajná, dalo se z ní skvěle uhníst mnoho skvělých věcí. Třeba domek. Nebo chatrč. Nebo chýše. Ano. Chýše, hliněná chýše bude muset stačit, pro začátek. A tak Jonáš udělal to, co mu doposud připadalo nejvíce odporné. Sáhl do hlíny a začal ji hníst. Netrvalo mu to dlouho a uplácal první jakousi cihličku, první z tisíců, které dohromady měly tvořit jeho nový domov. Domov. To pomyšlení ho bolelo. Nemohl se svým údělem nic dělat, jen dál stavět, ale stejně ho vzpomínka na doby minulé rozesmutnila. Rozmanitost města se všemi jeho ulicemi, domy, auty a lidmi, stejně jako jeho okolí, zejména skály a tržiště v nich, a les u nich, místo, které mu bylo domovem po staletí, musel vyměnit za pár puklých kamenů, hlínu a prach uprostřed ničeho kdesi v prázdnotě. Ani nevěděl proč, nikdo mu to neřekl. Nechtěl nic hlídat, navíc, pokud dobře viděl, tak tu poblíž žádná cesta stejně nebyla. Pomalu stavěl.

Třetí den měl hotovo. Blátivá chatrč, která pod křivolakou střechou skrývala bahnité jezírko, pršet totiž nepřestalo a Jonáš, pokud chtěl uspět, musel nejdříve postavit stěny a až potom střechu. Jeho nový příbytek myl velký tak akorát, aby se v něm sehnutý postavil, udělal pár kroků, měl si kam lehnout a kde rozdělat oheň. Místo na věci nepotřeboval, žádné totiž neměl a krajina okolo mu nijak neslibovala, že by brzy nějakých nabyl. Ohniště měl spíše ze zvyku; neměl, co by na ohni vařil, a pak, neměl, čím by oheň rozdělal ani nic, čím by přikládal. Nevadilo mu to příliš, teplo v místě jeho nedobrovolného pobytu bylo a jíst nepotřeboval, třebaže si na ten komfort, na ten zbytečný rituál zvykl během svého dlouhého pobytu mezi ostatními lidmi, kteří ten zlozvyk pěstovali odnepaměti. Co ho ubíjelo, jak brzy zjistil, byla absence jakékoliv činnosti. Neměl žádnou knihu, žádný obraz, nad kterým by mohl přemýšlet, hudbu k poslechu také ne, a tento stav ho naplňoval zoufalstvím. A jednoho dne Jonáš přišel na to, co udělat. Vzal hlínu a kreslil do hlíny. Jeho obrázky byly hrubé, neumělé, a psát do hlíny nemohl vůbec, tak byla hlína nekvalitní. Ale pro krátký čas mu toto vyžití stačilo, zvláště, když neměl jinou možnost, jak se zabavit.

Jednou za Jonášem přijel poštovní dostavník. Jonáš se nejdříve divil, říkal si, že se asi museli splést, kdo by mu co psal, že, navíc žádné psaní neočekával, zkrátka, bylo to divné. Pošťák ale trval na svém, že tu pro něj má dopis a ať se mu podepíše tady na ten papír, přesně do téhle kolonky. Pro Jonáše to byla svým způsobem nová věc – v tomto životě se ještě nikdy do žádné kolonky nepodepisoval. Tady to ovšem zvládl na výbornou a odměnou dostal dopis. Nedočkavě ho otevřel a vytáhl úředně vyhlížející lejstro a začal číst.

„Vážený uchazeči, pro celkové kvality vašeho charakteru a intelektu vám byla odpuštěna přijímací zkouška a děkan Filosofické fakulty Cambridgeské univerzity v Cambridge vás přijal na pětiletý magisterský studijní program Historie a archeologie. Potvrďte, prosím, obratem váš zájem o studiu na naší škole. S pozdravem a přáním všeho nejlepšího Heloise Porterová, referentka studijního oddělení“

A pod tím podpis děkana a obrovské, vážně se tvářící razítko. Jonáš na to koukal jak nevěřící Tomáš na Kristovo zmrtvýchvstání a nechtěl tomu věřit. Na žádnou školu se nehlásil, nakonec dle běžných měřítek neměl na univerzitní studia ani věk, ale zde se o něm nejspíše doslechli a přijali ho. A zrovna teď, když byl uprostřed ničeho a nemohl školu navštěvovat. Podíval se po pošťákovi, ale po tom už zbyl jen oblak prachu na obzoru. Jonáš ho smutně pozoroval a spolu s odjíždějícím poštovním dostavníkem pozoroval odjezd své naděje; protože děkan by ho určitě vysvobodil z jeho vyhnanství, maje ve světě vyšší postavení, než Paní jezera. Takhle se o jeho vyhnanství ani nedozví, natož aby pro něj mohl něco udělat. Smutný je osud vyhnancův a Jonáše celá ta věc trápila ještě několik dní, než na ni ve všednosti monotónních dnů zapomněl.

***

Nebyl však jeho dnům konec a jeho trápení v podobě, v jaké bylo nyní, mělo, navzdory tomu, jak beznadějná se jeho situace zdála, brzy skončit; protože jednoho dne, který na pozemském světě byl za sedm set dvacet jedna let od Jonášova vypovězení (třebaže pro Jonáše to byly asi dva měsíce), byl Jonáš povolán Zádumčivým Elfem. Paní Jezera nad ním neměla žádnou moc a neměla moc ani nad jeho rozhodnutími a neměla moc ani nad věcmi, o kterým on rozhodl. Jonáš o něm už slyšel, třebaže ho nikdy neviděl a historie, které o něm slyšel, se spíše podobaly řečem bab u popelnic. Pokud by vše, co báby pravily, byla pravda, tak by byla postava Zádumčivého Elfa vpravdě postavou legendární. No, legendární postavou doopravdy byl, to je pravda, ale ty příběhy zkrátka zněly až moc neskutečně. Kdo by věřil tomu, že zrovna Zádumčivý Elf byl tím, kdo chytil Siria a uvěznil ho na obloze? Zvláště když uvážíme fakt, že Sirius byl jen obrovská koule hořících plynů? Lépe už z podobných historek vycházel Jiřík, který sítkem přelil vodu z rybníka na vedlejší kopec. Jonáš se ale měl brzy přesvědčit, jak to se Zádumčivým Elfem ve skutečnosti je. To se totiž kolem něj najednou zablesklo a už seděl v předpokoji v očekávání kouzelné formule. Ta nepřišla, zato přišel elfův sluha, který Jonáše poněkud hrubě odvedl k elfovi. A Zádumčivý Elf byl skutečně osobou hodnou dlouhého pozorování. Jeho zádumčivost byla skutečně majestátní, stejně jako moudrost věků, která mu vyzařovala snad odevšad. Knihovna, která se tyčila za jeho shrbenými zády, čítala snad milion svazků, z nichž každý obsahoval celé vědění lidstva. Jonáš ale nekoukal na knihovnu. Nedíval se ani na bohaté zdobení místnosti a stejně tak nepozoroval bohatý výhled z křišťálových oken. Neobdivoval díla vlámských mistrů na stěnách ani perské koberce, na které šlapal. Pozoroval toho, o kterém mnoho slyšel, pozoroval toho, kterého nikdy neviděl, pozoroval toho, který byl jeho bratrem.

Svého bratra vždy nenáviděl a měl k tomu, dle svého mínění, všechny možné důvody. Jeho bratr měl milující rodinu a jeho rodiče rozvili jeho génia a jeho nadání. Nemusel trávit věky hledáním toho pravého, protože se mu všeho jako prvorozenému dostalo. Nikdy nezakoušel muka podobná těm Jonášovým, nikdy nemusel ničit život lidem, které měl jeden čas rád. Vždy měl vše jednodušší a to nebylo fér. Proto teď Jonáš pozoroval toho, kterého tak nenáviděl. K jeho zadostiučinění vypadal Zádumčivý Elf přesně tak uboze, jak si ho Jonáš představoval. Ó ano, vše štěstí světa někdy nestačí k tomu, aby byl člověk šťastný; a Jonáš, kterému se nikdy štěstí nedostalo ani zlomek toho, co měl jeho bratr, přece se zdál nyní šťastnější, a to i po svém utrpení na oné pusté poušti. A s jakou radostí nyní pozoroval, jak jeho starší bratr trpí. A přál mu to, protože každý je svého štěstí strůjcem. Jonáš, který nikdy neměl štěstí více, než by se za nehet vešlo, se naučil svým neštěstím netrápit, a tak byl šťastnější. A nevěděl, proč ho Zádumčivý Elf povolal, nevěděl, že mu jeho bratr závidí jeho pohodu uvnitř ničeho, nevěděl, že zemře. Nevěděl, a proto byl šťastný do poslední chvilky svého života. A byl šťastný i po něm, protože dobře věděl to, nač Zádumčivý zapomněl; totiž že bez jednoho nemůže existovat druhý.

Paní Jezera měla radost. Konečně mohla světu vládnout sama, bez žádných otravných individuí, a to znamenalo jediné: Celý svět bude jedno velké jezero. A že se vše utopí? Komu to vadí? Vadí? … Nevadí...