Kapitola I

Skotačila dítka mladá

skotačila ve skalách

dívka spadla, zabila se

zpět ji nesli na marách

Žalem smutní rodičové

tatínek i matička

volali na pánaboha

kde je naše holčička?

Vrať se, vrať se, má panenko,

vrať se do skal, mezi nás

vrať se mladá křepeličko

vrať se, tanči s námi zas!

Lidová z Polesí

Uprostřed ničeho a uprostřed všeho byla nijaká věž. Měla vlastnosti snad všeho, co kdy existovalo, a přesto byla nijaká; to proto, že kdybyste ji chtěli popsat, nešlo by to. Na vrcholku té věže, přesně na posledním podlaží akorát pod střechou odpradávna probíhal boj. Démon a Strážce. Strážce pevnosti, strážce světa, strážce zdravého rozumu génia i pomýlení blázna. Jmenoval se Strážce a příhodnějšího jména byste pro něj sotva našli; byv starší než starý, nepotřeboval jej. Jeden svět chránil, druhý jej chtěl zničit. Strážce střežil svět a hlavně svůj život, neboť s ním žilo a stálo vše živé na světě a démon to chtěl zničit. A bojovali a nikdo nemohl vyhrát, nikdo nezískal převahu...

***

Bylo ráno. Sedlák Větvička se probudil vedle ženy, jako ostatně každé ráno. Slunce mu svítilo pod nos skrz kostkované závěsy na okně. Bylo tomu tak každé slunečné ráno. Stav věcí se neměnil a Větvička to tak měl rád. Stejný dům, stejná žena, stejná snídaně, stejná práce, stejné dny, jeden za druhým, které se lišily jen tím, že občas bylo slunce a občas pršelo. Protáhl se, čiperně vyskočil a nazul si bačkory. Odešel tam, kam i císař pán sousední země musí pěšky, i když se šuškalo, že ten jejich císař pán tam pěšky chodit nemusí. Větvička to neřešil. Latrínu měl hned za domem a pokud zrovna nelilo jako z konve, chodil tam docela rád. Tak trochu se mu líbil ten pocit, když kolem něj províval vlahý vánek, škvírami mezi prkny mohl pozorovat Les, který byl zrovna za jeho polem a loukou. Pozoroval mouchy, které kolem něj poletovaly a monotónně bzučely a pohvizdoval si veselý nápěvek. Jedna z much uvízla v pavučině a zoufale se snažila osvobodit. Větvička ji se zaujetím pozoroval, pozoroval onoho pavouka, který pavučinu utkal, pozoroval, jak se k mouše blíží, ta sebou škube a snaží se zachránit. Když prohrála svůj předem marný boj se smrtí, Větvička se usmál. Neměl rád násilí, zároveň se ale nebránil přirozeným zákonům přírody. Silnější sní slabšího. Tak to bylo celé věky a Větvička se tomu nebránil. Když udělal, co bylo potřeba, zvedl se a šel dovnitř do stavení. Žena na něj už čekala se snídaní. Pecen chleba, akorát z trouby vytažený a krajáč mléka, ze kterého se ještě kouřilo. Větvička zamlaskal. Zakousl se poprvé a hutné sousto lahodného chleba zapil hltem mléka. Poválel vše na jazyku, vychutnával tu chuť, které se nic nevyrovná, pečlivě sousto rozžvýkal a polkl. Pomyslel si, že ne nadarmo se o chlebu říká, že je božím tělem. Nevěděl, proč se mu tak říká, ta chuť ale božská byla a v ten moment to byla jediná věc, která Větvičku zajímala. Když se schylovalo k polednímu, polkl poslední sousto a protože byl člověk, který nerad odkládá práci, tak se protáhl, vypil zbytek mléka a vydal se na pole za prací.

***

Na nijaké věži pořád pokračoval souboj. Blesky létaly kolem a věru bylo štěstí, že kolem nebyla žádná země, protože by ji už dávno ty blesky a potoky ohně spálily. Mocná slova, vyslovení kterých trvá celé věky, létala vzduchem, kletby, které by stačily na zlomení celého pokolení královského rodu, hřměly ovzduším. Boj trval.

***

Ležela uprostřed sluncem prosvícené mýtiny. Smrky kolem tvořily hustou, sytě zelenou hráz, která chránila posvátné ticho lesa. Švitoření ptáků a bzučení much, hra konipasů v ostružinovém houští a občasné zapraskání větví jakož i jiné zvuky lesa se nesly provoněným vzduchem. Hlouběji z lesa sem zaznívalo zurčení potoka, jeho klokotání mezi kameny a kmeny popadaných stromů. Žádné jiné zvuky nebylo slyšet. Nevnímala ani to. Ležela na měkkém, voňavém mechu, zelené stvoly trav kolem sebe. Lehký větřík, který si našel cestu mezi stromy jimi lehce povíval. Mraveniště, které bylo jen drobný kousek od její hlavy jí také nevadilo. Nechala mravence, ať si v poklidu dělají svou práci a oni, jako by nechtěli porušit nějakou posvátnou dohodu, se jí svým hemžením také vyhýbali. Spadla šiška, přímo na ni. Ani si té šišky nevšimla. Laň. Kapka rosy, zřejmě ze stromu nad ní jí stékala po bělostné šíji. Stříbřité pablesky, které světlo v té kapce vytvářelo, dávaly tušit nový, neznámý svět uprostřed té kapky. Ji ale netrápil. Nyní alespoň týden mrtvá laň nevnímala vůbec nic, ani červy, kteří jí pomalu jedli. Něco prohnilého bylo v srdci Lesa.

***

Bába Větvičková dojila krávu. Vemeno držela zkušeně, bylo vidět, že s ním nepracuje poprvé. Mléko teklo do džberu a hezky vonělo. Stračena si spokojeně mručela a bučela, Větvičková si prozpěvovala jakousi melodii, když tu najednou prolétl vzduchem ostrý hvizd. Jak byl krátký, tak byl nepříjemný. Větvičková se ohlédla, ale nikde nic neviděla, snad jen obláček na nebi. Hvizd, to se ví, na nikoho nečekal a zmizel stejně náhle, jak se objevil. Větvičková by na celou tu věc ve chvíli zapomněla, kdyby ovšem hvizd kravku nepolekal a ta nevykopla Větvičkové chrup. Zubní protéza letěla obloukem přímo do hnoje. Větvičková ošklivě zaklela. Nebolelo to. V té části kraje měli tenkrát všichni zubní protézu. Nicméně i ta se musí čistit a spadne-li do chlévské mrvy, tak je věru co čistit.

Větvička si dělal starosti. Jen co uslyšel bábu zakřičet, zahodil kosu, nechal louku loukou a honem pospíchal, aby zjistil, co se stalo. Větvičková byla v pořádku, nicméně zuby bylo potřeba vyčistit, a to je práce perná. Větvička jí s tím pomohl, nicméně při čištění zjistil, že jsou zuby poškozené. Musel do města a to se mu nechtělo. Cesta prašná, lidé na ní nevrlí a oprava zubů nebyla levná věc. Měl ale Větvičkovou rád, a tak sbalil makovou buchtu, vinnou šťávu, něco peněz a rozbité zuby a vykročil do chléva. Vylezl na volka, kterého přesně pro tento účel choval, a rozjel se přímo do města. Pokud vše dobře půjde, bude doma na večeři. Větvičková mu mávala, dokud nezmizel za ohybem cesty.

Volek šel klidně, nohu střídala, Větvička málem myslel, že usne. Potřásl hlavou a zahleděl se směrem k Lesu. Dub, který stál na půl cesty k lesu, přímo uprostřed polí, zmateně třásl rozložitou korunou pod poryvy větru. I zdálky mohl Větvička vidět, jak je dub obtěžkán žaludy. Napadlo ho, že se letos prasata pomějí. Sedlák brzy nechal rozložité dubisko za sebou a pokračoval vstříc městu, které bylo zrovna za tímhle kopcem. Neměl ten kopec rád, volek už byl totiž starý a nemohl do něj Větvičku nést. Větvička tak musel pokaždé slézt a trmácet se do kopce pěšky. Mnohokrát uvažoval nad koupí nového, mladého vola, ale peněz neměl nazbyt, a pak, tohoto volečka si dávno oblíbil a těžko by se s ním loučil. A tak si vždy, když ho napadla ona myšlenka na koupi nového vola, řekl, že mu trocha toho pohybu neuškodí a nechce-li ztloustnout, tak mu nezbude, než čas od času jít po svých. Z rozjímání ho najednou vyrušil volek sám, když se zastavil a zafrkal. Kopec byl tu. Větvička si povzdechl a pomalu slezl. Popadl volka za oprať a pomalu se šinul do kopce.

***

Na nebi zakroužil havran. Zmizel, pak se znovu objevil, tentokráte níže. Vyhaslé oči bělostné laně na něj nehleděly; směřovaly spíše do země. Co tam viděly? To nikdo neví a laň to už nepoví. Havran se pomalu snesl a líně se usadil na její hlavu. Třikrát zakrákal. Párkrát klovl, pak se zachvěl, strnul a se šťavnatým soustem se vznesl a odletěl pryč. Laň plakala a krůpěje jejích krvavých slz smáčely do té doby panensky čistý koberec lesního mechu.

***

Na nebi nebylo ani mráčku, a tak nebylo žádného divu, že než dorazil na vrchol, byl Větvička celý zpocený. Unaveně si sedl pod buk, který na kopci rostl už když byl Větvička jen malé dítko, které jezdilo s tatínkem na trh. Sundal čepici a setřel pot z čela. Rozhlédl se. Výhled po krajině byl vskutku malebný. Nalevo město, přímo před ním se za širými lány pole rozkládal obrovský Les a v mírné pahorkatině napravo, mezi loukami, na konci hadovité cesty byla přímo jeho vesnice, za jejímž koncem byl jeho statek. Mohl dokonce vidět doškovou střechu a komín, ze kterého se vinul tenký proužek kouře. Větvička se usmál, znamenalo to totiž, že mu bába už chystá něco dobrého k večeři. To pomyšlení mu dodalo chuti, a tak rozbalil svačinu. Maková buchta v něm zmizela než bys řekl švec a třemi mocnými loky zmizela dobrá polovina lahve jeho šťávy. Větvička mocně říhl.

***

Krajánek se otočil od pultu a mocně si lokl kvasnicového piva. To vedro bylo hrozné a zákazníci dnes ještě horší. Ta bába, co se s ním skoro půl hodiny dohadovala ohledně ceny za nezpracovaný porcelán ho stála pěkných pár let života. Popadl hadr, odehnal jím pár much, koukl do jídelního pokoje na hodiny a rychle v hlavě spočítal, kolik hodin zbývá do konce. Tři. Tři mizerné a nekonečně dlouhé hodiny. Zívl a vrátil se k pultu. Nějaký stařík mu ukazoval hodiny a prý je chce spravit. Povzdechnul si a podíval se na ně. Rozbité péro, jen drobná maličkost. Pustil se do práce.

***

Větvička usoudil, že si odpočinul právě tak akorát. Vstal, přitáhl si volka, který se pásl opodál, nasedl na něj a jel dál. Z kopečka se volkovi jelo dobře a městské brány už byly blízko. Větvička si poposedl, aby se mu lépe sedělo a usmíval se na celý svět. Makové buchty mu udělaly náramně dobře. Než se nadál, byl u města. Vjel dovnitř a přes nos ho praštila jeho vůně. Směs prachu, splašků a močůvky, pach dobytka i lidí, závan z cukrářského krámu a vůně od řezníka, vzdálená vzpomínka po závanu čerstvého vzduchu, to vše se mísilo do jedinečné vůně, kterou místní milovali a nedali na ni dopustit. Větvička to moc nechápal. Vždy se mu sevřelo chřípí, když ten zápach ucítil a vždy byl rád, když se mu podařilo z města dostat na čerstvý vzduch. A ten rámus! Větvička, zvyklý na klid vesnického života ho neměl rád. Křik trhovců, ustavičné vrzání kol, štěkot psů, hra dětí na náměstí, šumění kašny a řinkot rozbitého nádobí, hubující domácí, rámus na stavbě radniční věže, pláč, odkudsi z dvora přicházející, hra na loutnu a zpěv, smích a hádka z krčmy, to vše tvořilo pestrou kakofonii zvuků, která zněla Větvičkovi v uších a která ho tak rozčilovala. Snažil se hluk nevnímat a vyrazil nejkratší cestou k hodináři, který náhodou podnikal i v oboru zubních protéz. Navíc to byl Větvičkův známý a Větvička se těšil na to, že si s ním zase popovídá. Doprava, pak rovně, kolem kašny, doleva, doleva, pak kolem masného krámu a zase rovně, než dorazil ke schodům. Po těch opatrně sjel, otočil se doleva a byl přímo před Krajánkovým krámem. Krajánek měl napilno, nějaký pantáta si mu stěžoval, že mu nekokrhá kohout a Krajánek se ho marně snažil přesvědčit, aby šel raději k zvěrolékaři. Větvička si řekl, že počká.

***

Démon zakolísal. Strážce zaútočil mečem shora a démon jen tak tak schoval hlavu pod štít velký jak tři domy. Ustoupil na schodiště. Strážce bodl, sekl, švihl, ale na démona se dostat nemohl, i když ten ustupoval. Temnou oblohu rozčísl blesk.

***

Na východě se objevily mraky. Větvičková se starostlivě podívala na oblohu. Zdá se, že přijde bouřka. Snad se Větvička stihne vrátit včas. O Větvičku se ani tak nebála, ale vůl, ten by na rozbahněné cestě s tělnatým sedlákem těžko jel, a pak, hromy a blesky by ho mohly polekat. Snad se vrátí včas, řekla si ustaraně a šla zavřít slepice.

***

Krajánek měl konečně chvíli klid. Větvička slezl z volka a šel k obchodu.

„Buď zdráv, Krajánku!“ Krajánek se málem lekl, jak Větvička zahlaholil, když ale viděl, že se jedná o dlouholetého přítele, usmál se.

„Taky tě vítám, Větvičko. Copak tě ke mně přivádí? Potřebuješ hodinky? Pojď dál a posaď se na chvíli, stejně jsem chtěl zavírat.“ Pokynul rukou, zavřel za Větvičkou dveře, na které pověsil ceduli „Pro nemoc zavřeno“ a těžce se usadil na prkennou lavici.

„Posaď se přece,“ usmál se na Větvičku. Větvička se chvíli rozhlížel po místnosti, která byla až do stropu zavalená všemožným harampádím, kterému ani nerozuměl. V koutě u okna byl stolek, na kterém leželo mnoho roztodivných nástrojů a přístrojů, mnoho koleček, zvětšovací sklo, malé kladívko a některé věci, které ani Větvička neznal. Vedle se tyčila police s knihami, které hrozily každou chvílí, že vypadnou ven. Pod vším tím nepořádkem se daly vytušit stěny kdysi útulného pokoje, ořechem vykládané a jistě pěkně zdobené. Krajánek žil sám a podle toho to taky vypadalo, pomyslel si Větvička. Posadil se, napil se piva, kterého měl Krajánek požehnaně a spustil.

„Jsem tu obchodně, kamaráde. Bábu kopla Stračena zrovna do huby a rozbila jí chrup. Zrovna takhle. Jen se koukni sám.“ Strčil Krajánkovi protézu do obličeje, ten se zaklonil, vzal ji do ruky, vstal a šel k pracovnímu stolu.

„Hm, pěkně je ta kráva pochroumala. A co Větvičková, je v pořádku? Taková kráva, když tě nakopne, tak to je pěkná pecka,“ řekl konverzačním tónem, nasadil si podivné sklíčko do oka a začal pracovat. Vzal si do ruky podivné rydlo a začal se v zubech rýpat.

„S tím jsem hned hotov, pokud nespěcháš, dám ti je ještě dnes. Jen pověz, peníze máš?“ Větvička zachrastil plstěným pytlíkem.

***

Vrabec chvíli kroužil kolem vchodu, ale pak neváhal a vletěl přímo dovnitř. Usedl na kamennou podlahu a hloupě koukal kolem sebe. Vysoké stěny okolo točitých schodů na něj těžce a zatuchle dýchaly dávnou moudrostí prastarých kamenů. Ačkoliv venku bylo teplo a příjemně, švitořili tam ptáci a šustilo listí, zde vevnitř byla lezavá zima a nepřirozené ticho. Vrabeček se neotočil neletěl zpět. Místo toho zvědavě napůl poskakoval, napůl poletoval po schodech nahoru.

***

„Tak, a je to,“ prohlásil spokojeně Krajánek a ukázal vyjevenému Větvičkovi opravené zuby. Větvička nemohl samým překvapením ani polknout.

„To už je to hotovo? Skoro jsem se bál, že tu budu přes noc.“ Nevěřícně si na opravenou protézu sáhl. Krajánek se usmál.

„Dostanu tři dukáty, sousede.“ Větvičkův úsměv povadl, nicméně sáhl do pytlíku a peníze vytáhl.

„A děkuju mockrát, Krajánku!“ Krajánek spokojeně uklidil výdělek a protože měl dobrou náladu, zeptal se: „A opravdu se nechceš zdržet? Mám sušenky...“

„Ba ne,“ řekl Větvička. „Čeká mě cesta domů, rád bych dorazil za světla. Bába mě už čeká s večeří.“ Postavil se.

„To ti, kamaráde závidím,“ zasmál se Krajánek. „Já si dám kus chleba a půjdu spat. Jak myslíš, přeji šťastnou cestu! A pozdravuj tu tvojí!“ Vyprovodil Větvičku ven a ten naskočil na volka.

„Tak spánembohem!“

„Spánembohem!“ Větvička vyjel, na rohu se ještě otočil a zamával Krajánkovi. Chvíli mu trvalo, než se z špinavých uliček vymotal, ale netrvalo mu to dlouho a už byl za branami. Zhluboka se nadechl a až teď si uvědomil, jak těžce se mu doposud dýchalo.

***

Na Strážcově čepeli se usadil vrabec. Zastavili se. Na zlomek vteřiny oba koukali, jak vrabec nerušeně sedí na čepeli a z toho, že je uprostřed bitvy o svět si nic nedělá. Vůbec se nebojí, pomyslel si Strážce. Démon se vzpamatoval první. Do vzduchu se vznesl oblak peří a hluboko v základech věže zmrtvěl ptačí výkřik.

***

Šli pomalu, v uspořádaném útvaru. Černé kutny, bosé nohy. Krok minul krok v monotónním rytmu chůze. Šli a nevěděli kam. Jediné, co o směru své pouti věděli, že jdou do kopce. Větvička věděl, co jsou zač, třebaže je nikdy dříve neviděl a popravdě řečeno doufal, že je ani nikdy neuvidí. Nyní šli na cestě přímo proti němu, a tak, i když se mu nechtělo, musel zajet do křoví vedle cesty, aby mohli projít. Černý zástup. Větvička zavětřil, už cítil jejich odér, odér smrti. Zachvěl se odporem. Černý zástup chodil světem, tvořen lidmi, kteří chodili křížem krážem, aby svým pokáním odčinili dávno zapomenuté křivdy světa. Ve společnosti před nimi panovala tichá bázeň, a i když je nikdo neměl rád a každý, kdo je uviděl, probděl dlouhé noci, tak k nim lidé cítili určitou úctu, neboť jen oni je chránili před hněvem. Hněvem koho? To nikdo nevěděl. A nikdo to vědět nechtěl. Nikdo nevěděl, odkud se vzali, nikdo je neviděl odpočívat, jíst nebo pít, a přece pořád chodili. Zatímco Větvička takto uvažoval, prošel zástup pomalu kolem něj. Nervózně pozoroval popraskanou a strupovitou vyschlou kůži na rukou těch, kteří se káli. Slyšel jejich sípavý dech, šoupání jejich nohou. Volek se pod Větvičkou celý chvěl. Větvička měl pocit, že se ochladilo a i zapadající slunce jako by ztratilo na své záři. Konečně zástup přešel a Větvička rychle jel dál. Slunce hrozilo, že zapadne dříve, než se vrátí domů.

***

Co se dělo u Větvičků doma? Jestlipak zase sedí sedlák v křesle s těmi směšnými brýlemi a předstírá četbu. A copak asi dělá bába Větvičková? Opatrně nakoukl oknem dovnitř. Napravo, kam až viděl, nikdo nebyl. Křeslo v rohu bylo prázdné.

„Zvláštní,“ řekl si, ale nenechal se tím rozrušit. Větvička prostě asi šel na pole. A co Větvičková? U plotny nebyla. Zakabonil se. Aby tak byla - .

***

Větvička přijel domů. Bez pompy, bez slavobrány ani průvodu. Nepotřeboval to. Prostě přijel domů. Sesedl z volka a vykročil ke dveřím. Pak si ze strany domu všiml nějakého pohybu, přímo pod oknem. Zamračil se. Co se to tam děje? Vykročil tím směrem, v nastávajícím šeru nejdříve zamžoural, a pak se najednou rozesmál, až se ze břicho popadal.

„Cos nám to tu, Větvičková, chytila?“ Bába Větvičková tam stála pod oknem a držela za ucho kovářova Tomáše. Ten se vzpouzel a snažil se utéct, ale Větvičková ho držela pevně.

„To víš,“ odsekla, napůl pobaveně, „ty se couráš po světě a já tu chytám lupiče!“ Tomáš se znovu zavrtěl.

„Prosím vás, pusťte mě, já jsem se jen díval,“ škemral Tomáš. „Táta mi nařeže, když se teď nevrátím domů.“ Větvička se smál.

„Pořádný výprask je to, co bys zasloužil, holomku,“ naoko zaburácel. „Marš domů, ať tě tu nevidím!“ Větvičková Tomáše pustila a ten pelášil domů, až se za ním prášilo. Větvička ženu políbil.

„Mám pro tebe zuby, Krajánek se nechá pozdravovat.“ Vyndal z náprsní kapsy váček a podal Větvičkové zuby.

***

Na špici kostelní věže přistál holub. Šedivý, špinavý a nevzhledný. Podíval se na západ, a jako by dával slunci dobrou noc, zavrkal. Slunce, jako by odpovídalo, hodilo poslední paprsek na širý svět pod sebou, mrklo a zapadlo. Ozval se kostelní zvon. Holub poplašeně odletěl pryč. Už ho nikdy nikdo vícekrát neviděl. Větvičkovi po náročném dni ulehli ke spánku. Neusnuli hned.

***

Na čepeli se mihl záblesk Večernice. Strážce švihl, a snad posílen svitem hvězdy, ťal neobvyklou silou. Démon meči uhnul, i když jen o dva fousy. Přikrčil se, skočil a bodl.