MIHAILA (Věnováno Mihaile)
/introdukce/
Kolikrát může člověk projít branou noci tam a zase nazpět se vrátit aniž by ležel v potu a bezmoci aniž by cítil jak dech se mu krátí
Kolikrát může člověk zažít kouzlo moci být nejlepší a být nade všemi aniž by klečel na dlažbě a prosil aniž by svěřil svá tajemství zemi
Kolikrát může člověk projít branou noci kolikrát smí se sám sebou stát kolikrát může člověk zažít ten pocit že jeho duše stoupá ke hvězdám
Můžeš jen chtít plakat či prosit kolikrát možné je chtít to znát nezjistíš to musíš tam projít a tu pravdu poznat svou sám
Kolikrát může člověk projít branou noci...
/část první/
Pozvedá obočí a mžourá na strop pokrytý tisícem prasklinek a vrásek posetý prachem plný pavoučích stop ve kterých stíny tančí nad ránem pozvedá obočí a otvírá svá víčka za kterými dohasíná další ze snů ze snů těch jež přežijí světlo a vrátí se tu a tam do mysli jak domů
Byl to jen sen na jaký se nezapomíná byl tak překrásný a přec noční můra byl tak blízko už téměř na dosah než rozplynul se v předranních tmách
Zdálo se jí jak prochází se lesem tajemným lesem však není kam se bát v ta místa jež dýchala zvláštní silou silou jež bolí a nepřestává hřát jinovatku střásla ze řas a z vlasů drobounké vločky stříbřité slzy čekala na chvíli na kouzelnou chvíli kdy mělo vše začít
Náhle sem tak jako povodeň vtrhnul hluk a ryk velké slavnosti hudba hraje tmou šlehá oheň jarmark začíná duchové tančí
"Pojď s námi pojď sem k nám jen jeden tanec pojď s námi si dát
Pojď s námi pojď víš kam ta místa už znáš když nemůžeš spát
Nebo když bouře strašná zuří a stromy se vichrem naklánějí
Pojď s námi pocítit na vlastní kůži s krví jak vínem pozvedni svou číš!"
Nese ji k ústům velký kalich zlatý cítí tu vůni jež nedá jí spát v odlescích ohně se magicky třpytí ach, jak chtěla by jak moc jej ochutnat
Najednou však zmizelo vše kolem zahaleno do neprostupné mlhy která zšedla a stala se stropem na kterém tančí šedavé stíny na kterém sen začíná na kterém se končí
/část druhá/
Toužila po tom už nějakou chvíli toužila po tom už pěkných pár let udělat věc co smí jen upíři ochutnat horkou rudou lidskou krev nápoj ze všech jenž je nejcennější barvy jak peklo když oheň se roztančí plný je jisker sálá z něj teplo nápoj v němž je rozpuštěn život
Co všechno se skrývá v něm co všechno skýtá čím vším se bouří ta lidská krev jenž tepe v nás a proudí jak řeka nespoutaná jak náhle se prolomily ledy jak touha jež boří jak plamínek v kouři jak pocit jež souží a svírá se v křeči jed mezi jedy a lék jež tvou mysl uklidní
Život nám dává a může i brát jemný jak píseň když píšťalka zpívá
Jen jednou jen tak jen trochu se napít
Jen jednou ji mít ji ochutnat
Jen jednou jen tak jen trochu jí zkusit
Jen po ní touží Na ni myslívá Vzrušená
/část třetí/
Mnoho dní uběhlo od toho snu ten však pořád se vracel a pokoje nedal ač snažila se jej zakrýt jako se šátkem přikrývá džbán
A přišel večer na konci nádhreného dne svět zvolna usíná jak malé nemluvně stíny se dlouží vůně jde z polí nad domy letí hlas zvonku jasný slunce se sklání do červánků do měkkých peřin do vlčích máků kde vítr si pohrává se stébly trav
Světlo a tma visí na miskách vah a když paprsek poslední dozní a zhasne nad krajem slábne jak vzdálený tón dávno už klene se zářivě jasné temné hvězdné nebe nad krajinou překrásně modravý hluboký brokát třpytí se jak stříbrem vyšitý kabát
Houpe se vábí tónem vzdálených světů do duší citlivých lákavě volá Pojď za mnou Pojď se toulat kraj zvolna usíná v hladivém tichu uslyšíš i volání z Proxima Centauri
Pojď za mnou pojď se toulat
/intermezzo/
Kolikrát můžeš projít branou noci jak na bránkou do parku se chodí poznávat její taje a zažít ten pocit když duše se na cestu vydává
Kolikrát můžeš projít branou noci s nocí si hrát poznat její taje než sama staneš se součástí její než sama temnotou se staneš
Kolikrát můžeš projít branou noci...
/část čtvrtá/
Ven! Jen pryč! Jen dostat se odtud!
Ven! Jen pryč! Ven z těchto čtyř stěn!
Ven! Utéct! Pryč z přístřeší ropuch!
Ven! Utéct! Jít kamkoli ale jen
Dostat se Ven!
Nemůžu vydržet už ani minutu doma vše mě tu svírá ve světlech lamp táhne mě ven ta tvá tajemná síla jež nervy mi drásá jež nedá mi spát ze které šílím jež tep můj zvedá Ó, noci temná jen s tebou si chci hrát
v tobě být a tebou projít jak branou do jiného světa jsi žhavá jak plamen jsi modrá jak samet jsi horká jak láska jsi sladší než med jsi mocnější než kdy kdo dokázal poznat jsi pestřejší než klaunův veselý kabát jsi temnější než skrýš v které netopýr spává´
Ó, noci krásná, jen s tebou chci být!
Šla stále dál aniž tušila kam aniž chtěla to určit chtěla to znát šla za svým srdcem svíčkou jež bliká aniž na chvíli pocítila strach po cestách mezi poli mezi zlátnoucími lánů klasy po stráních vonných strážena světlem hvězd silou galaxií
Ve svém nitru zvláštní tíhu cítila scou duši jež zdála se těžší než dřív chtěla by vznést se lehká ráda by vzlétla s tělem však váže ji tenounká nit člověk ji necítí když naplno žije má spoustu starostí nemá kdy spát když na chvíli se pak zastaví a ztichne možná ji najde skrytou v hlubinách
/část pátá/
Došla až v místa kde zem se otvírá proudí z ní síla jak pramen lidé v ta místa neradi chodí neradi v těch místech zdržují se
Cítila jak něco se s ní děje její černočerné nitro tepe jak žíly a tělem jejím proudí nové síly jaké nikdy ještě nepoznala
Kde jsou ty nářky a bolesti s nimiž se člověk musí vyrovnat těžké dny smutek strach z cesty kterou stejně musí jednou vykonat
Tam nebo zpět - kam vlastně vede prý jenom jednou jen jedenkrát
Kde jsou ty vzpomínky kde jsou ty slasti co člověk zažil a chtěl znovu a víc kdy? jak? Teď a Tady uprostřed hřbitůvku pod jasany
Měsíc sem prosvítá jak lampa nad stolem kolem níž můry hvězd tančí jak zběsilé svůj tanec což neslyšíš? Přichází hudba vyzvání k tanci je to tvá ruka tak vlastní tak chladná jak cizí by byla něco se tříští...
...nitka se trhá
Prochází nocí nyní jsou jedno laskají a mazlí se spolu splývají vnikají do sebe navzájem jsou jedna bytost jen jedno tělo
její krev černá a tmavne jak uhel kůže je bílá a příjemně studí "Jsem to já? Nejsem? Vždyť ze mě ta síla pramení Jsem královnou noci a chci jí být stále Jsem vládkyně temnot Noc to jsem já!"
"Cokoli nade mnou pode mnou ve mě Žádám vás pro všechno co mohu vám dát Aspoň trošičku malou kapku krve Té lidské šťávy dnes chci ochutnat!"
Třese se v extázi zimnicí zmítána v orgasmu rozkoše na vrcholu slasti tak krásně jí nebylo co živa sama něžná a znavená na zem uléhá padá do nevědomí ztrácí se v mrákotách
/část šestá/
Odněkud z polí vítr dovál křik či spíš výkřik řev hrůzy a bolesti nesl se vzduchem jak štiplavý dým ostrý jak nůž projel povětřím
Otevřela oči a posadila se zvolna černé vlasy odhrnula z obličeje vlhkého a bílého na dotek rudé rty stáhly se v obavě
Řev zatím sílil a přidal se štěkot chlap kontra pes - či pes kontra chlap asi tam zápasí v boji o život život a smrt jen jeden smí vyhrát
Vykročila ta kde tušila boj snad nejde snad letí obilím a už je vidí zápasníky divé dnes člověk prohrává k zemi se kácí
"Zmiz odtud, ty zvíře" nahlas vykřikla najednou přestal a utekl pryč už je u chlapa už nad něj se sklání
Mladý muž tulák co nikam už nedojde právě teď vydal se na nejdelší pouť cítí jak život v dlaních jí hasne hrdlo má zničené prýští z něj krev
Pohlédla do tmy kde záhy spatří dvě oči lesklé dvě oči vlčí
Jak stál by opodál jak jen by se díval jak chtěl by říct Nač ještě čekáš?
Sklonila hlavu jejich pohledy se setkaly jen jeden však vidí a v očích může číst jemně se sevřely rty v drobném úsměvu zuby se zatnuly v kůži
Nezkaž to Jsi první...
/epilog/
Jsem k smrti unaven však usnout nemohu nedá mi spát ta věta jak černý havran oblétá zem starou a zničenou oblohu s obrazy konce světa
Víří v mém mozku a nedá mi pokoje vrací se jak ozvěna příběh jak ze snu jak kůň bez postroje bouře nespoutaná
Příběh snad dávný co nikdy se nestal předhozen času k uvěření
Příběh snad nový co básník teď dopsal už dávno mrtvý nesmrtelný
Ten příběh co hřmí napříč v mé lebce o noci jež opojná je a tajemná ten příběh co šeptá pouhá tři slova
Noapte bună Mihaila
/listopad - prosinec 2009/
|