Cesta zpět

            Plovací kapky dopadají na zšedlou zem. Cvakavé zvuky vody si něžně pohrávají se zvukem tichého motoru čtyř-kolové protáhlé hlučné příšery. Studené prsty si kreslí kroužky v orosených brázdách skla a kolíbají se s ubývající časem.

Přemýšlí, co všechno ztratily, nechaly v oblacích smutku a radosti. Láskou zapomněly, kde nechaly srdce. V karamelových očí zabloudily a zanechaly svou touhu, vášeň. Na dva roky ruce utopily v rozkoši a opustily vše, co uspokojení doopravdy přinášelo.

Přes slzy raněné tlukoucí nahromaděné červené hmoty, přes měsíce nohama v bolesti křiku utopenýma v hnědých koulích s černou dužninou. Procitla.

Bílá ruka přestala vést pomalé tahy tepajícím hedvábným povrchem, a celým povrchem dlaně setřela okapané ledové okno. Závoj mlhy ustoupil a šedé, bělavě modré oči se zahleděly oknem ven. Ještě jednou uhly pohledem na zmrzlé zavodněné ruce, poprvé bez teplé slané příchuti kapiček lásky.

Za oknem plazila se šed, stékala po zeleni listů do bolestné krajiny. V pohledu modrém umírala, topila se v oblacích smutku. Špinavé nebe plakalo.

V černých zornicích se zavrtěla jiskra, nepatrné rozpomnění na štetec slov. Na tahy pocitů po sněžném plátně, šepot skicu, melodii barev. Špinavý pokryv blankytu zatarasil plochu, postupné noření rozmazané sprintující krajiny se přelévalo v krvavé potůčky jahodových květů v zatopené trávě.

Pochopila.