Na okraji perónu

kde dole na kolejích

se noří ke dnu vraky vlaků  

vyvlékám hlavu z oken  

tisknu tlačítka ňader

marně čekám na lístek do podzemky

a taky na to

že mi vrátíš

rty se dotýkám kořenů tvé šíje

a polykám ten hluk loučení

aby oči byly tiché

a na kůži usedaly mrtvé vosy

voníš jako anestezie

kterou se uspávají beznadějné psí případy

mě se chce spát a tlampač žaluje  

všechna ta telefonní čísla

psaná ráno při oblékání

na účtenky z hospod kam bych dnes nešel

napadlo mne že podlaha hlavního nádraží

je stejně špinavá jako únorové nebe

a pak jsi nastoupila