|
Sonet pro Martinu
Do starých štuků kreslí vlasy sluneční
píseň medovým jihem vonící
a vlasy dívky, něžná křídla půlnoční,
připomínají dávný Eden snící.
Nebe je dnes otevřená zlata dlaň,
v modravém moři snů lehce utopená,
anděl v hloubi nitra šeptá vstaň,
nejsi můra do prstů radosti polapená.
Svět dýchá, aby křtil oči krásou,
růže píchá, aby bolest byla lásce spásou,
rosa pak ochladí utrápenou skráň.
Sejmi náhrdelník slz oči zdobící,
vetři polibky vlčích máků něžně do lící,
vždyť anděl snažně šeptá vstaň.
|
|
|