Jak chtěla Šeďka skákat do růžové vaty

Jmenuji se Šeďka, to jméno jsem dostala - jak už asi tušíte- podle barvy mého kožíšku.Takže jsem úplně obyčejná myška domácí, od maminky a tatínka mě odlišuje jen tenký černý proužek na hřbetě a taky to, že jsem ještě malá. Ale ne zas tak malá, abych rodičům – a nejen jim – nedávala pořád nějaké otázky,nad kterýma dospělí často kroutí hlavou. A přitom toho vím tak málo. Například o Praze. To je město, kde jsem se narodila a kde bydlím. Dobře znám jen náš byteček ve sklepě jednoho domu v ulici. Leze se do něj právě z té ulice malým okýnkem, tedy škvírkou pod ním, kde chybí kus zdi. Ale stejně vždycky říkáme, že chodíme domů oknem, zní to dobrodružněji než říkat, že lezeme domů nějakou dírou. A dveřmi, těmi  chodí jen lidé a z myší jen ty nejodvážnější a nejhbitější, aby je přitom ty lidi nezašlápli. Aspoň jsem to tak zaslechla, když dospěláci spolu o tom párkrát bavili.

    Abych se vrátila k našemu bydlení, myslím, že je úžasné, když tři myšky mají pro sebe celý sklep. V rohu je velká hromada s uhlím, po kterém se kloužeme dolu, to je legrace, nahoru je to ale horší, zdolat tu hromadu. Takže když jdeme ven, jsme u východu všichni tři udýchaní. Ale nikomu z nás to nevadí. Maminka říká, že máme štěstí nejen na byt, ale i na ulici. Chodí po ní lidi, samozřejmě, ale zdaleka ne tolik, jako na Karlovo ulici , na kterou se ta naše napojuje. Ta je rušná i v noci. A zrovna tudy vede cesta na můj oblíbený Karlův most. Chodíme se tam občas dívat na východ slunce, musíme vstát moc brzo, ještě za tmy, ale stojí to za to. Sice bych se vždycky ještě zachumlala do pelíšku, ale když si představím tu nádheru..

    Zrovna dnes – kdybych místo ranní vycházky radši spala, moc bych litovala. Dnešek byl pro totiž mě nejkrásnější den, co jsem dosud zažila.

Jako pokaždé jsme vyšplhali po hromadě uhlí a tichou ulicí zamířili na Karlovu, kde už chodilo dost lidí, ale naštěstí jsme se nemuseli nikomu vyhýbat, i křižovatku před mostem jsme přeběhli bez potíží a k naší oblíbené soše jsme dorazili ještě za tmy. „Jsme tu dnes nějak brzy,co když půjdeme ještě o jednu sochu dál? „ navrhl tatínek, jistě ho nebavilo stát na jednom místě a nás s maminkou taky ne.Mě to bylo celkem jedno, kde stojíme, na řeku s kachnama a labutěma bych se mohla dívat  kdekoliv. Kraj mostu je dost široký, tak jsme mohli klidně běžet všichni tři vedle sebe. Maminka s tatínkem mi nikdy nedovolí, abych byla na kraji, musím běhat mezi nima, copak jsem už někdy spadla? Vůbec se výšek nebojím. Tentokrát byly na řece jen tři kachny . Z té výšky byly tak daleko, nikdy jsem si s žádnou kachnou nepovídala. Rodiče říkají, že kachny nám neublíží, ale jsou velké, tak ať se k nim moc nepřibližuju. Jenže zrovna to bych si přála. Vidět kachnu zblízka a taky třeba vědět, co jí nejvíc chutná. Když jsem se na to ptala maminky, usmála se a odpověděla „To by ses jí musela zeptat“. Na to jsem jí jsem řekla „Jak se jí můžu zeptat, když mi nedovolíš jít k ní blízko“, ale  tatínek měl najednou moc  přísný hlas :“Budeš se od kachen držet dál , jsi ještě malá a nevíš nic o nebezpečích, musíš nás poslouchat“. ..Tak už jsem si netroufla zeptat se na labutě a přemýšlela, jak se to dělá, ptát se někoho na to, co mu chutná  a přitom se od něj držet dál ..“A jak daleko?“

„Co jak daleko?“ zeptal se tatínek, který už si chystal foťák a na kachny už asi zapomněl.“No jak daleko mám být od těch kachen daleko?..“.

     Než stačil tatínek něco říct, něco velkého přiletělo zezhora, přímo z hlavy sochy nad námi, sedělo to tam asi celou dobu. Lekli jsme se všichni tři. Vedle nás přistál šedo-bílý holub. Holuby znám. Taky se k nim nemáme moc přibližovat, ale co se má dělat, když se přiblíží oni k nám..to asi nevěděli ani tatínek s maminkou, podle toho jak tam seděli celí zkoprnělí a čekali, co bude. Holub ale promluvil přátelským hlasem. „Ahoj vespolek. Snad vám nevadí, že jsem si k vám přisedl, v tuhle ranní hodinu tady moc živo nebývá. Kam cestujete? ..Napřed tedy bych se měl představit. Mé jméno je Frank. Původně jsem se jmenoval Frnk, protože jsem pořád někam lítal..udělal frnk..a byl jsem tam a jindy zas tam..zkrátka moc rád cestuju. Kamarádům přišlo, že Frank zní zajímavěji, a tak mi to už zůstalo. Takže Frank, vážení“, holub se dokonce uklonil, to se mi moc líbilo a tak jsem se taky trochu uklonila „Já jsem Šeďka a tohle je maminka a tohle tatínek. A jdeme se podívat na východ slunce“ „Já taky“ usmál se na nás holub a už jsme byli všichni kamarádi . pak Frank chvíli přemýšlel a najednou povídá:“Něco vám  ukážu, jestli se tedy nebojíte výšek. Ale musíme vyrazit hned, abychom to stihli. Neptejte se a nasedejte, bude to překvapení“ a roztáhl křídla. „Jůůů“ vypískla jsem na rodiče, kteří znejistěli, ale jistě nechtěli, aby si Frank myslel, že snad mají strach. Jen maminka opatrně špitla..“No..my jsme ještě takhle neletěli..“, ale tatínek rozhodl:“Jde se, všechno je jednou poprvé“ a Frank kýval hlavou „Moje řeč, nasedat, panstvo“, a tak jsme vyšplhali holubovi na záda.Drželi jsme se jeden druhého a ještě šedých a bílých pírek, ale přesto to s námi házelo, když Frank vzlétl, pak už to bylo lepší a Frank sliboval.“Poletím opatrně, nebojte se, kamarádi“ a opravdu, za chvíli jsem se cítila jako když jsme jednou jeli kousíček autobusem, trochu se to občas zhouplo, ale jinak mi bylo příjemně. Navíc ten krásný výhled na most, na sochy, všechno vypadalo tak malé – věděla jsem, že věci z výšky vypadají menší než jsou, to mi vyprávěli rodiče. jak se seznámili na střeše nějakého domku a všechno dole jim připadalo tak legrační, ti lidi dole byli malí jako myšky. .Vždycky jsem si představovala, jak tam sedím s nimi  a teď se mi to vlastně splnilo, pár lidí jsme viděli. Ale nesmáli jsme se, když  jsme se museli držet holuba a myslet na to, abychom nespadli.

     Frank přeletěl most na druhou stranu a zamířil směrem k Pražskému hradu. Ten znám, je na něj z mostu vidět, ale  nenapadlo mě, že se  jednou dostanu tak blízko, dokonce  až na věž katedrály svatého Víta. Frank usedl na hlavu nějaké nestvůry, která se hrozně šklebila, ale my jsme si z ní nic nedělali, byla to jen socha a navíc Frankovo oblíbené místo, ze kterého je krásný výhled na celou Prahu,jak řekl, když jsme slezli a uvelebili se. A měl pravdu. Nemohla jsem uvěřit, že je Praha tak moc veliká, jak dlouho by nám to asi trvalo, než bychom jí celou prošli.Chtěla jsem se zeptat Franka, ale pak jsem si uvědomila, že to nemůže vědět, když není myš..třeba to ví tatínek nebo maminka, ale asi ne, vždyť nedávno říkali, že nejdál byli na Petříně a šli skoro týden.

     Nikdo nic neříkal a všichni se dívali dolů na stříbrný proužek řeky, nad kterou pomalu vylézalo sluníčko a tatínek cvakal foťákem ostošest. Maminka občas tiše prohodila „To je nádhera“ . Obloha byla světle růžová. Zrovna tak jako ten kousek vaty, co vypadl jednou na chodníku nějaké paní z kabelky. Tak zvláštně voněla a byla taková měkoučká, heboučká, že jsem si jí chtěla vzít domů jako peřinku, ale cestou mi spadla do louže a byla z ní mokrá žmolka. Bylo mi to tehdy moc líto a plakala jsem, byla jsem ještě byla hodně maličká. A moje hodná maminka mi někde sehnala jinou vatu, i když bílou. Měla jsem jí dlouho, ale jak se ve sklepě prášilo od uhlí, za chvíli byla černá a maminka říkala, že takhle by dopadla i ta růžová a to by mi zase bylo víc líto.

     No, touhle oblohou by se přikrýt nedalo..ale dalo by se do ní určitě skákat. Ty obláčky jsou určitě taky měkoučké a nic by se mi nestalo. Ale odkud se skáče do obláčků? Asi z nějaké velké hory, která končí v nebi, viděla jsem jednou takový obrázek, ta hora byla obklopena mraky. „Jsou tady nějaké hory až do oblak?“ zeptala jsem se do ticha a všichni tři se ke mně otočili. „Nad čímpak  zase dumáš?“ usmál se tatínek. „Takové hory jsou daleko, moc daleko, procestoval jsem toho,troufám si říct,hodně, jednu takovou horu jsem viděl z velké dálky,kam jsem si už netroufl“ odpověděl vážně Frank se zasněným pohledem. „Jo, svět je krásnej, ale dalekej“.

      Frankovo cestování nás zajímalo všechny, a tak maminka navrhla, ať k nám přijde na oběd a bude nám vyprávět. Frank řekl, že přijde moc rád a odvezl nás až domů, do naší uličky s malým okýnkem do sklepa. Smál se, že může klidně být naše soukromé letadlo, když jsme tak dobří kamarádi a já jsem byla moc šťastná, že jsme ho dnes potkali. Pak se zase uklonil „Tak v poledne se těším, přátelé“ a my jsme mu mávali, dokud nezmizel za rohem. Maminka si dělala starosti, co uvaří. Nějaké zásoby jsme ve spížce měli, ale čím poctit holuba? „Vidíš, mohli jsme se ho zeptat, co mu nejvíc chutná“ řekl tatínek a určitě si v tu chvíli uvědomil ,jak se  na mě zlobil kvůli těm kachnám. Přitom jsou skoro stejně velké jako holubi.. Jako by tušil, na co myslím, pohladil mě po kožíšku a řekl „No, přesto platí pravidlo nepřibližovat se k velkým tvorům. Frank je sice hodný, ale to neznamená, že jsou hodní všichni holubi nebo kachny..a co taková kočka..“ to už jsem znala nazpaměť, jak jsou kočky nebezpečné. Maminka volala z kuchyně, ať jí jdeme pomoct vymyslet a uvařit  nějaké dobré jídlo pro Franka . Byla jsem ráda,že nás vyrušila,  nechtělo se mi vůbec myslet na kočky , moc jsem se těšila na Franka,ani nevíte jak.