Sladkých osmnáct
Když jsem šla tou ulicí.
Tak sama.
Bylo mi smutno a zároveň krásně.
Jenže ne dokonale.
Ta dokonalost mě opustila.
Nohy jsou těžké, jako z olova.
Cesta je dlouhá a nekonečná.
Hledám a nenacházím.
Je mi tak dobře. Je mi tak zle.
Nemám se ráda.
Za to jaká jsem.
Láká mě spoušť.
Miluju život a při tom se ho bojím.
Teď jsem se ztratila.
Nevím kam jít.
A jak, když nohy jsou tak těžké.
Jdu vstříc dalším dnům.
Lepším?
Stejným?
Odporným a smutným.
Neumim milovat..
Ztratila jsem kouzlo.
Už se nesnažím..
Ten stín.. Tak cizí.
Celá jsem najednou cizí.
A neumím s tím zacházet.
Propadám se do té cizosti.
To cizí je tak krásné..
Chtěla bych být taková.
Můj život od této chvíle bude probíhat jinak.
Chci zaznamenat tuto chvíli.
Je jedna z mála, možná jediná.
Musím změnit spoustu věcí ve svém životě.
Ale nejde to naráz.
Musím postupně a bojím se, že to nedotáhnu do konce.
Bojím se že zapomenu.
Myslím si na co chci a nikdo o tom neví.
Nemám před sebou co skrývat
a to je to co mě nebaví!
Musím vyházet všechny věci, které nepoužívám.
I když k nim mám nějaký vztah.
První krok ke změně.
Jak málo stačí, aby člověk viděl.
Stačí si rozsvítit.
A někdy člověk stejně nenajde to co hledal.
Hlavně mě nikdo nevychovávejte
a neříkejte co mám dělat.
Jen ti, kteří na to mají právo.
Povětšinou zasloužené a získané právo.
|