|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Utrpení starého Wechtra aneb Goethe by měl radost Autor: lodnice (Občasný) - publikováno 4.11.2002 (19:40:27)
|
| |
Pan Wechtr, šedivý mrzutý dědek z Vráže u Písku, bydlel na samotě v polorozpadlém žlutém domku u trati, kousek od tábora ve Sluneční zátoce. Wechtr sice nebylo jeho pravé jméno, byla to pouze přezdívka, kterou mu tamní táborníci kdysi přiřkli, ale nikdo z tábora mu v životě jinak neřekl. Bůh ví, jestli vůbec někdo z těch, kteří starouška tak samozřejmě po celá léta nazývali Wechtrem, věděl, jak se ten člověk jmenoval doopravdy, já to nevím dodnes. Nikdo se o to vlastně ani nějak zvlášť nestaral. Zato o Wechtrovi vznikalo bezpočet historek, které starého pána líčily nejraději jako těžkého zločince, obvykle vraha, někdy si vystačily s pověstí rozumu mdlého poustevníka.
Na vzniku takových povídaček měl velký podíl fakt, že onen podivín z oprýskaného stavení snad neměl žádné příbuzné, minimálně ne takové, které by někdo viděl přijet se za Wechtrem podívat. Na druhou stranu je možné, že měl dotyčný kdesi početnou rodinku, která ovšem z pochopitelných důvodů odkládala návštěvy na klidnější dobu, tedy na čas, kdy nebyly okolní lesy a stráně plné všehoschopných dětiček. Veškerou Wechtrovu společnost pak tvořili tři psi, kteří svým vytím doháněli v noci děti k šílenství, neboť je budili z krásných snů.
Snad jedi ná věc na světě, na které Wechtrovi záleželo a o kterou se staral, a to s veškerou pozorností, bylo jeho políčko. Na něm si každý rok zjara vysázel brambory a každý rok v létě mu pak po nich dva měsíce dupalo stádo zátočáckých dětí. Milý pan Wechtr je za to velmi upřímně a hluboce nenáviděl, děti se ho na oplátku bály. Dobře si vzpomínám na dvanáctiletého kluka, který měl v rámci jedné hry za úkol přinést z pole trochu bramborové nati. Namísto toho se přiřítil od Wechtrova svatostánku s plnou náručí brambor a vytřeštěnýma očima a velmi rozhořčeně všem sděloval, že na něj Wechtr vyběhl s hráběmi. Líčil to přitom jako nejnovější akční film. Většina chudáčka chlapečka politovala, někteří dokonce přidali nelibou poznámku na adresu starého pána.
Prohodil-li Wec htr s někým z tábora pár slov, stala se tato skutečnost tématem hovoru na několik dalších dní, přičemž se všichni o události vyjadřovali podobně fascinovaně jako lidé, kteří tvrdí, že spatřili UFO. Pokud se čas od času stalo v okolí něco nezvyklého, zvláštního, objevily se obvykle teorie, které vše s Wechtrem spojovaly. Když chtěli kapitáni postrašit extrémně zlobivé jedince, poslali dotyčné dítě na stezku odvahy k dobře známému žlutému domku. Přestože to bylo jen asi 150 metrů cesty po asfaltové silnici, byla to pro mnohé opravdová psychická muka. V táboře se traduje historka o malém chlapci, plavčíkovi, kterého Wechtr za bílého dne pozdravil, ale ten namísto odpovědi skočil do škarpy a tam se schovával. Takovou měl ten člověk pověst, přestože jsme ho nikdo neznal.
Wechtr byl nakonec všudypřítomný – vždyť i ta asfaltovka se podle něj jmenovala a nadále jmenuje Wechtrovka. A tak ať už si to někdo chce nebo nechce připustit, přes to všechno a snad právě proto on k táboru odjakživa patřil. Nebo možná tábor patřil k němu, ale na tom zase tolik nesejde. Udělejme kompromis, patřili zkrátka k sobě.
Letos Wechtr zemřel. V létě, když dorazil zájezd holátek, nebylo políčko tak hezky opečované jako dřív, ale stačilo už zarůst vysokým bodlákem. Domek už téměř nebyl vidět za dvoumetrovou hradbou kopřiv a ti tři psi, co neustále vyli, už byli také neznámo kde. Wechtr definitivně zmizel. A mně to najednou přišlo líto.
Námořníci lodi Audácia si z jeho obydlí udělali součást tábora a aniž by zkoumali, jestli náhodou někomu nepatří, pořádali v něm táborové hry. Bezstarostně hamtali po někdejším poli a nestrachovali se přitom, jestli je někdo nepožene svinským krokem. Legenda sice v paměti nadále zůstala, ale posvátná úcta (či snad v jistém slova smyslu hrůza) definitivně padla. Zdánlivě zde tak možná zavládl klid, mír a blahobyt, ovšem ve skutečnosti tu právě teď něco podstatného chybí.
Pane Wechtr, a-hoj!
|
|
|