Znáte to. Někdy se člověk tak zamotá do vlastních sítí, že by se v nich ztratil i mistr pavouk. A teď není řeč o drbech, ani intrikách, nýbrž o svízelích toho, když rozjedete víc „projektů“, než zvládnete uřídit. Nám doma na to stačily dva. Auto v servisu po nehodě a plánovaná svatba. Napadlo nás, nechat se na ni odvézt autobusem. Se všemi svatebčany. Pronajmout autobus tam a zpátky. A pěkně si ho vyzdobit…  Kolik by to tak stálo?

Našli jsme pár autodopravců a jednomu jsem zavolala. Nikdo to nebral, takže nezbývalo, než to zkusit později. Za chvíli mi ale zvonil telefon a tam pán ze servisu – že prý potřebuje znát údaje o viníkovi té nehody. Slíbila jsem, že je zjistim a zavolám mu zpátky. Můj nastávající se tomu ale velmi podivil: „Neříkali nám náhodou posledně, že si viníka zjistěj sami? Že se o nic nemusíme starat?“ Vzpomněla jsem si na to taky a rozhořčeně popadla svůj mobil s tím, že jim to okamžitě připomenu. Číslo jsem uložené neměla, ale před chvílí volali, takže je to poslední přijaté. Bůh tedy ví, proč jsem vytočila poslední volané – autobusovou firmu. Asi aby byla sranda… Vzali to. Kdybych chtěla znova zkusit objednat autobus, nevzali by to. Ale že volám jinam, než chci…  „No já vám hned volám zpátky…“ Spustila jsem rázně. „Uvědomila jsem totiž, že jste říkal, že si toho viníka najdete sami. A teď ho chcete po nás! Hlas v telefonu zaváhal: „Aha… ale já vůbec nevím, o co jde…“  „Vždyť jsme spolu před chvílí mluvili!“ Pán byl lehce rozpačitý: „No.. to asi ne…“  „No volám do servisu, ne?“  Jenže ouha.. „Tady autobusová přeprava“ ozvalo se ve sluchátku a mě polilo horko. Omluvila jsem se a se smíchem zavěsila. Přítel se mi vysmál a podotknul, že jsem se rovnou mohla zeptat na ten autobus, když už jsem se dovolala.

„No… nic, zavolej tam prosim tě ty, já asi dneska nemám den.“ Podala jsem mu svůj telefon a tentokrát pečlivě našla číslo poslední přijaté, aby opět nedošlo k mýlce a skutečně volal do toho servisu. A můj milý ženich se do telefonu představil a spustil: Dobrý den, já se omlouvám za přítelkyni, ona je nějaká zmatená… My vám volali už dopoledne, chcem se zeptat, co by stálo půjčení autobusu… jo? Máte pro nás něco, jo?“ Marně jsem se ho snažila upozornit, že mluví se servisem. Takže si na to nakonec přišel sám a s omluvou, celý rudý, zavěsil.

Nedalo se nenamítnout, že jim zapomněl říct – když už je měl na drátě – že si toho viníka chtěli zjistit sami…