No jo, kdo by se kurva divil. Jak mi myšlenky prouděj sem a tam?! A že žádná nevydrží na místě a dohromady mám v hlavě zase jeden velkej nanicovatej GULÁŠ??
Dneska mě jako neklasicky vzbudila ta vůně guláše. Bylo v něm moc masa a jeho chuť se linula mezi stěnama do všech pater našeho činžovního megasídliště. Vlastně to teda není sídliště, pač je to jen jeden barák; ale kdo ví, o čem mluvím, se nad touto drobností stejně nepozastaví.
A tak je vlastně úplně, ale úplně jedno, co jsem nebo co si myslím. Že vím, že chodníky jsou v pravý poledne oranžový a nad hlavou se ti místo oblohy rýsuje žlutožlutá barva. Protože ty barvy, co jsou kolem tebe a v tobě, když si neseš z předraženýho obchůdku jahody, jsou překrásným a přesným odrazem tvojí bohajsoucnosti. TY nevíš, že máš rád zelený kopřivy; nevíš, že máš rád OKURKY. Protože okurek je na rozdíl od jahody podstata. A co je podstata, se zas skví v chuti těch jahod.
Jenomže JAHODY, samo sebou, maj v sobě zrníčka. A tak je ve výsledku lepší ten okurek.
Ale abys na todle všecko přišel, tak Tě musej vyhodit z divadelní Opery. Pak teprve poznáš, jaký to je, když ti seberou pole červených jahod... |