Pod lampou kuchají okouny.
Matka a dcera.
Starší syn tančil dnes s rybáři podél řeky.
Byli jak cvičenci se stuhami. Nejprve
dva úkroky vzad. Rozpřáhnout.
Střapatým saténem načerpat sluneční odlesky.
Jeden krok vpřed. Pozvolna. Švih.
Dokud se oslnění drží vláken. A střemhlav jím oslepit vodu.
Lovili tak. Bez třpytky. Okouni se jim potom
míhali rukama.
Jak při zrychleném tempu Poupat.
Starší syn přišel s kyblíkem.
Mladší vyběhl z domu.
Přidržovat ryby rukou. Na boku. Měl je jak stavebnici.
Matka vzala z věže první kostku. Dcera druhou.
Vál na stole byl ještě od cukroví.
Ryby uvzdychly
linecká kolečka. Mouka jim přivřela oči.
Od břicha
přicházejí o svou celistvost.
Nožem otvírané dopisy.
Matce píše otec.
Ve válce, holčičko, nebijí než duše.
Dceři píše otec.
Ty nejsi zodpovědná za vylitou žluč.
Obě ví.
Komu ta druhá připravuje večeři.
Pod lampou dojídají čtyři lidé.
Matka a dcera
odkládají na talířek ocasní ploutve.
Starší syn se chlubí
neporušenou hřbetní páteří.
Mladší syn zvědavě svlékl
vnější strany podkovy.
Vrší kousky trojobalu na sebe.
V hrnci na sporáku
vřou hlavy, jikry a mlíčí. Grunt na zítra.
Dcera byla odlepit
jednu žábru ode dna.
Už se kolem ní nakupilo maso. Usmála se.
Pomyslela na žebro.
Můžete ji potkat. Zamyšlenou.
Pod mořským světem.
Těstovinová vřetýnka, moučné mušle, perleťovou rýži.
Ohýbá se. Břichem vzhůru.
Předváděla to otci.
Malá u domovních dveří. Prošel jí.
Můžete ji potkat.
Jak jde zamyšlena. Ulicí.
Co krok, povlání kabátu. A dotek rána. Zatím spí.
Prospat celý život. Nebo: byla probuzena,
pak: můžete ji potkat, jak jde ráno ulicí.
Adam stojí u dveří
Jednoty (smíšeného zboží).
Vejde do obchodu. Sušenky.
Pod levé podpaží. Jako do tašky.
Čaj. Do pravé ruky. Chleba.
Byl předtím zastrčen do záňadří.
Adam je napnutý.
Jako kůže psího čenichu.
Když větří.
Dýchne na mě? Jasmínové mýdlo.
Do mdlob. Dívá se. Rybářka. Tak krásně přes sítěnku.
Ale to já jsem, chce se jí říct,
chycená.
Mezi zuby ale uvízla. Očka.
Nový Adam se nevešel na ramínka.
Visí na otvíráku.
Přišel se domů uklidit.
Ale chuť na loupaná rajčata! Ta chuť!
Zvedala jeho bicepsy k větvím meruněk. Obojímu blízko.
Jazyk už v nálevu stáčí
kůru. Skořice.
Kynutá vůně tělesného dopisu.
Pak stín okouní kůže. Zaklapl víčko.
Nezaklapl ramena.
Nový Adam.
K ústům nejprve svačinu. Máslové výdechy.
Zakryté chlebem.
Potom zteplakvítky.
‚Jak i ty se pnou!, že kdyby Bůh se pozastyděl
nad osamělou touhou mou a dal ti přicházeti tmou,
už bych tě stejně neuviděl.‘
Adame, řekl děda.
Brigáda na víkend!
Měl rád slova s písmenem „d“.
Protože byla v ústech jak ten chleba.
Sousedka mě požádala
o svedení dcery. Napadlo Adama.
A stejně by nerozuměl.
‚Že netrefím
šálkem do podšálku.
Že jsem se dal na hroznové víno, datle, fíky.
Sestřelen. Pohyb. Odestlávání. Na zítra.
Z plachet zbyla. Poloha 69.‘ Zčervenal.
Natírat vrata loděnice?
Na jakou barvu? A začal znovu otevírat
plechovku. Loupaných rajčat.
Představoval si
ráčky.
Jimiž by umíchal loděnickým vratům ležící postavy.
Adame… Uvízlo dědovi „modrou“.
Ten prudkým vytrysknutím šťávy vypadal
jako plod.
A zvolal:
Krev!
Dospěl. Pomyslel si děda současně. I s ní.
Vezla kolem na kolečku slunce. V první posečené trávě.
To ona. Nechala ‚králíky rozprášit‘.
‚A bylo jí blaze v tom shonu; vždyť její Adam
umí svým slovem
svolat celou zemi…‘.
m. červenka
s. plathová |