|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
I.
Granule tmy se rozpouští
v anténách u zpěněné hladiny večera,
dole jen suchý rozkašlaný vzduch
a ještě níž vysychají nádrže na déšť.
A byt; přetékající bazén světla,
náhlá kapsa plná teplé hlíny,
vsaje tě do sebe.
V umývárnách, říkala,
jen roste špína, bují prach,
vřídlo letních šatů je zanesené
cizími vlasy.
Po dlaždičkách se popínají prsty,
odtrhni je a podej jim ruku - trochu žahají.
A nepatrně života jak v šedé krajce plísně;
staré mýdlo se ještě trochu škube
jak useknutá ryba
jako touha, která jediná
se může živit hladem.
V čističkách tmy se usazuje lógr,
a touha - to už jsem říkala…
kudy se ale vyvlékneme z těla?
II.
Báseň je zábradlí,
jen nikdy nevím, na které jsem straně.
Nemám strach obtisknout se do rozměklé zdi,
být prázdnou vypouklinou po vlastním těle,
holobýt -
jarní světlo se boří hlíny,
chodí mi výpisy, jmenuju se, jsem.
III.
Zkamenělá hnízda
ponožek v rohu a v mokřadech pod nízkým stropem
zadýcháváš se.
Vysklený pohled už nebubnuje do stěn.
Jen deštěm se naplňují koryta a rezaté trubky
zní
a proraženými otvory se řine
náhle povolený zvuk. |
|
|